Sedím za stolem, na něm nic, jen žlutobílý šmejd, rituál pouhý, prachbídný prejt, do mých uplakaných plic.
Maskot smrti rozklepává zas, mé ruce žlutavé jak z pole klas, ta touha prokletá je silnější než Atlas, proto podléhám, prohrávám naráz.
Další můj protivník v oheň se noří, odporný dusivý, ve tvaru válce, a já mu pomáhám vlastními prsty, jsem ubohý srab, v téhleté válce.
Pár nádechů sladkých, minuta pouhá, kolik lidí bojuje se mnou, asi dost, vždť billboardy táhnou, však tohle je, přátelé, spálená touha.
|