„Tak co, stále věříš svému nejlepšímu příteli?“ ozval se Hlas tiše. Martin nevěděl, co odpovědět. To, co mu František dneska řekl, ho hodně mrzelo. Věděl však také, že nemá právo soudit jiné, ať už provedli cokoliv.
„Kdo z vás dvou měl na starost účtování? František, že? A předkládal ti účty? Kolik jsi od něho dostával peněz za vaši vyčerpávající práci?“ Martin nevěděl, na co má odpovídat dříve, Hlas však odpověď nevyžadoval. Věděl, že Martin se vždy spokojil s částkou, kterou mu František dal a nezajímalo ho, kolik za danou službu opravdu vyžadoval.
„Bylo to málo, žalostně málo vzhledem k sumě, kterou vždy po zájemcích požadoval,“ pokračoval Hlas tvrdě. „Proto se na tebe hněvá, protože venku v bance má ohromný balík peněz a tady mu jsou k ničemu. A nikdo jiný než ty tady není. Myslí si, že za to jsi zodpovědný ty. František nemá soudnost. Obviňuje jen lidi okolo – nikdy ne sebe. Pokoušel se i smlouvat. Nabízel pohádkové částky, jen aby se dostal zpět. Sliboval i vyhrožoval. Samozřejmě mu to bylo k ničemu. O tobě však nepadlo ani slovo. Myslí jen na sebe.“ Před několika dny by se tomu Martin bránil a obhajoval by ho. Po dnešním rozhovoru si však nebyl dvakrát jistý. Kdo však je doopravdy Hlas?
„Zatím si můžeš myslet, že jsem tvůj přítel,“ odpověděl Hlas na nevyřčenou otázku. „Tvůj jediný přítel, protože jiného už nemáš. Nemusíš mi důvěřovat ani po tobě nic nežádám.“ Taková odpověď Martinovi moc nepomohla. Nevěděl o moc víc než předtím.
„Nepotřebuješ vědět, kdo doopravdy jsem. Až bude správný čas, dozvíš se to. Trpělivost přináší růže.“

Trpělivost přináší růže. S touto myšlenkou se Martin probudil. Stále stejný pokoj, nic se nezměnilo. Poslední dobou ho už netrápily sny jako dříve. Už se nebudil zpocený, protože bojoval v nějaké bitvě. Zato v něm stále více rostl zmatek. Kdo je ten Hlas? Říkal, že je přítel. Co to ale znamená? Nevěděl kolikátého je, i když nebyl uvězněn dlouho. Tipnul si, že to bude asi pár dní, co je unesli z jeho bytu. Zatím nedostal žádnou příležitost potvrdit si své domněnky. Když se probudil a vstal, dostal snídani. Pár hodin nato oběd a nakonec večeři. Františka od té doby neviděl. Dveře do jeho pokoje už v jídelně nebyly, takže neměl ani šanci ho navštívit.
„Asi má jiný denní režim,“ pomyslel si Martin, když jídelnu opouštěl. Den byl pravděpodobně přizpůsoben jeho spánku a kdyby spal déle, vše by se posunulo. Doufal, že jednou se s Františkem sejdou a vše se vysvětlí. Ve dveřích do svého pokoje se ale zarazil. Někdo seděl na židli.
„Jen pojď dál,“ ozval se Hlas a muž se k němu otočil. Měl pronikavý zrak, kterým si Martina měřil od hlavy až k patě.
„Kdo jste?“ zeptal se Martin a snažil se, aby se mu netřásl hlas. Ten obličej mu byl povědomý, ale nemohl si ho spojit se jménem. Kde už ho jen viděl.
 „Jak jsem řekl – jsem tvůj přítel. Jediný, kterého máš,“ odpověděl muž Hlasem, aniž by pohnul rty. „Proč pro tebe tolik znamená jméno, které je tak snadné změnit?“ Martin se nad touto otázkou zamyslel, ale nedokázal na ni uspokojivě odpovědět. Snad proto, že oslovovat přítele jménem je součást přátelství. Není snadné označovat svého přítele bez jména.
„Dobrá, dobrá. To stačí,“ přerušil Hlas Martinovy myšlenky. „Když je to pro tebe tak důležité, jsem Nostradamus.“ Martinovi se okamžitě vybavily knihy, které četl o věšteckých schopnostech tohoto člověka. Vybavily se mu také obrazy z té knihy a ty pronikavé oči, které se na něj dívaly z několik staletí starých maleb, si ho tu prohlížely. Ale co tu vlastně Nostradamus dělá? A proč je tu on, obyčejný smrtelník? Po Nostradamově tváři přeběhl úsměv – vypadalo to, že se dobře baví.
„Neposadíš se?“ pokynul mu pravicí směrem k jeho posteli. Martin jako ve snu usedl na postel a zvědavě se na něj zahleděl. Nostradamus se otočil směrem ze zdi a ta začala temnět. Světla také pohasla a před Martinem se otevřel vesmír. Uprostřed se modrala Země.
„Vidíš? Nejsi daleko od domova. Tam už se ale nepodíváš,“ dodal rychle, jako by tušil, na co se Martin chce optat. „Dostal jsi se ve vašem experimentování příliš daleko. Už se vrátit nemůžeš. Jako my všichni.“
„My všichni?“ zeptal se Martin.
„Ano. My všichni. Věštci, jasnovidci, ti, kteří prohlédli až do budoucnosti. Všichni tu jsme. A teď i ty.“
„Ale já přece sám do budoucnosti nevidím. Jen s Františkovou pomocí. Kde je vlastně František?“
„On není důležitý. Je to průměrný hypnotizér, který navíc byl zaslepen slávou a bohatstvím. Je zpět na Zemi. Nevede se mu zle, jen mu nikdo nevěří. Teď je v nějaké psychiatrické léčebně. Zhroutil se mu svět. Co ale mohl čekat, když se k němu stavěl tak sobecky.“ Martin pocítil něco jako lítost. Lítost, že jeho přítel se zbláznil. Věděl, že se k němu František nezachoval dobře, ale tohle si nezasloužil.
„A co by pro něho bylo lepší? Nechat ho tu, aby ti každý den vyčítal, že si nemůže užívat svých peněz, které si nashromáždil?“ zeptal se Nostradamus přísně. „Nebo mu dovolit, aby užíval plodů vaší společné práce, o které tě sobecky obral? Kdepak. Má, co si zasloužil. A to ještě nedopadl nejhůř.“
„Máš pravdu,“ odpověděl Martin. „Ale proč jsem tu zůstal já?“
„Kvůli potenciálnímu nebezpečí pro ostatní lidi,“ odvětil Nostradamus tajemně. Když však viděl Martinův nechápavý výraz, pokračoval. „Všichni věštci jsou potenciálně nebezpeční. Jakmile prohlédnou do budoucnosti, je to jenom krok k tomu, aby ji chtěli měnit. To, co chtěl František s tvojí pomocí. Měnit budoucnost je ošemetná záležitost – nikdy nevíš, kam se zvrtne. Měl jsi naprostou pravdu, když jsi Františka odrazoval. On však byl příliš tvrdohlavý. Nedokázal pochopit, že malá změna budoucnosti může způsobit velké zlo. A proto jste byli přeneseni sem.“
„Ale já jsem měl za sebou pouze dvě předpovědi a už jsem zde. Ty jsi předpovídal několik desítek let,“ posteskl si Martin.
„Ano – to je pravda. Já jsem stejně jako ty prohlédl to nebezpečí. Proto jsem své předpovědi zamlžil tak, aby nikdo pořádně nevěděl, co znamenají. U některých jsem to nevěděl ani já, okno do budoucnosti bylo pro mne příliš nepochopitelné. S odstupem času už to ale vím. Proto jsem mohl předpovídat tak dlouho. Lidé poznali moji předpověď, až když se stala. A pak už nic nešlo změnit. Jakmile jsem ale objevil opravdové katastrofy a chtěl být konkrétní a přesný, ocitl jsem se zde také. Budoucnost je přesně naplánována a On si nepřeje, aby ji kdokoliv měnil. Nebo se jen pokoušel.“ Martinův zrak se zaostřil na malou planetu a jeho srdce zatoužilo vidět zase své rodné město, dům a svůj byt. Obraz se pohnul a planeta se začala přibližovat. Najednou vyplňovala celou stěnu, stále blíž, až si Martin připadal jako pták, který se snáší na parapet svého okna. Jako neviditelný pták, který se sice může dívat, ale usednout nemůže. Ani zobákem zaťukat na sklo. Proplouval svým bytem a kochal se obrazy, knihami, vším, co tam zanechal. Někdo mu položil ruku na rameno a když zvedl uslzené oči od obrazu, viděl u sebe stát několik dalších lidí. Žena, která mu položila ruku na rameno, byla nesmírně krásná, oblečená do bílé řecké tuniky. „Pýthie,“ problesklo Martinovi hlavou a ona s úsměvem přisvědčila. Věděl, že nebude sám. A to je dobře, protože má před sebou dlouhou věčnost. Dnešek byl pro něho plný zvratů a on se cítil velmi unaven. Ale zítra snad bude lépe.