LiTerra

Autoři Stránka autora Názory autora Díla hodnocená autorem

Dílo #39762
Autor:	Jelizaveta
Druh:	Tvorba
Kategorie:	Próza/Výkřik do tmy
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	28.05.2007 20:22
Počet návštěv:	1632
Počet názorů:	7
Hodnocení:	7 2 1

Zlatá

Regina se rozhodla, že si dojde k Prezidentovi pro zlatou. Nemá to daleko, prezident sídlí na rohu ulice.
Šla bez nadšení a chůzi neměla tak sebevědomou jako obvykle. Přemýšlela. Přála si, aby to dneska už byla opravdu zlatá, vždyť tohle bude už čtvrtý pokus. Ať už nepřijde ráno, žádné další ráno, kdy se vzbudí na sedačce v oblečení, celá polámaná a s hroznou bolestí hlavy, závratí a hlavně s příšerným zklamáním. Se slzami v očích.
V dálce zahlédla bílý klobouk. Je to v pořádku.
Dlouhý pohled a zajít do podchodu, každý, kdo je věrný Prezidentovi to zná. Jakmile vás zná, tak je kolikrát těžké mu vysvětlit, že tudy zrovna procházíte, že to máte nejblíže do tabáku.
Jen se cynicky usmál, jakmile jí uviděl. Pomyslel si, že tohle zase bude kšeft. Zlatou dávku jí nedá. Lituje jí a taky nechápe, proč si ta holka nenajde lepší a spolehlivější způsob, jak se zabít. Nebo by si taky mohla najít psychiatra. A nedělat problémy. Je mu jedno, jestli se zabije, i přes tu lítost, ale proboha holka- on je překupník drog a nepotřebuje, aby na to někdo přišel, skrz takovou aférku.
Regina zašla do nevábného podchodu. Měla chuť se posadit na zem, kde věčně cupitají krysy. Snad měla i chuť načichnout hnilobou, zápachem, který cítíte ještě hodinu potom. Slyšela, že tu jednou někoho zabili, takže vždy, když sem zacházela, tak zřetelně cítila pach rozkládajícího se masa. Blud.
Prezident pozdravil, už už otvíral pusu k dotazu, co to dneska bude, ale pak jí zase rychle zavřel. Vymrštila se proti němu ruka svírající přesnou částku. Takhle velký obnos znamená jen zlato. Předal jí pytlíček a pomyslel si, že to asi opravdu nemá v hlavě v pořádku. Nikdy se na to ani nepodívala, nikdy si nezjistila, kolik je asi tak zlatá dávka. Slepě se snažila zabít, už dva roky byla v holé místnosti a hledala něco, čím by se mohla zabít, nebo si jen trochu ublížit.
Ve chvíli, kdy vycházela z podchodu, ve chvíli, kdy měla v ruce možnost umřít kdy bude chtít, se cítila šťastná. A asi to udělá už dnes. Plánovala si to v duchu do nejmenšího detailu. Vezme si ty oranžové šaty, dá si to a pak jen usne. Navždy. Dopis na rozloučenou už má. Už dva roky, ale vyjadřuje to i její nynější pocit, proč to měnit?
Představovala si, jak já tam najdou, ve stadiu rozkladu, a jak ten byt po ní už bude navěky páchnout. Něco po ní zbyde, vážení!
Pár fotek, ještě možná, pár malůvek, pár lidí, co si vzpomenou, že jí vlastně měli rádi.
Udělala to přesně jak plánovala. Ale jedna věc nevyšla.
Ráno jí bolela hlava a chtělo se jí plakat.