Probudím se- no vlastně ráno. Po ránu- to už je vlastně dopoledne, protože je po ránu- následuje PO RÁNU.

Probudí mě buď řev budíku- mobilu a málokdy mám to štěstí, abych se probudila sama kdy chci. Když se ale probudím sama, většinou je opravdu už po ránu, ale jen velmi brzo po ránu. Co dál? No tak ležíš v té posteli s otevřenýma očima, který bys radši ještě na chvíli zavřel že jo. A dál…

Dvě věci. 1. Vstanu a jdu na záchod, 2. vrátím se a oblíknu (se).

Nebo opačně. 1. Vstanu a oblíknu se, 2. jdu na záchod- většinou už s překříženýma nohama, abych to nepustila někde dřív. To je tak, když se člověku nechce ráno absolvovat delší cestu, než do skříně pro věci a do šuplíku pro ponožky a po cestě na židli sbalit zbytek pracovní výbavy do běžného terénu studentského života. Nebo taky sedí-li někdo v kuchyni, s kým se nechci po ránu potkat. To je úžasný jak se taková blbina, jako je vstávání dá okecat. Hm, já vím no… je to trapný, no, ale řekněte mě, jak vstáváte vy?

(jinak veskrze,

nedělám si iluze,

že tento-tato blbost, nějakou hodnotu by měla,

ale má nálada natolik připitoměle skvělá

mě donutila napsat co vidíte,

jestli se vám to nelíbí,

tak se na to nedívejte.)- konec závorky

a zaječího trusu těch pár bludných veršů. Tečka.