Pramínek po skalách jemně jako nit jehlou prokluzuje,

a ruka má mu staví hráze,

pro směr daný, pro jemnost svoji krásu zuje,

aby malíř kreslil snáze.

Tělo je jen rakví duše, v něm ji drží lany pevně,

svázaná a nemůže dýchat,

jen ořezaná tužka dokáže rozplést lano hravě

a nechá duši zpívat

pro někoho, kdo je skromně ukryt pod listím strachu

a bojí se, že schytá ránu do svých názorů na svět,

pro někoho, kdo je v srdcích všech v rozmachu

a pod nohou jeho tlí jen zloby květ,

pro malou duši svázanou ocelovým lanem,

které ani tužka nepřetne,

pro toho, kdo láduje se a ucpává pramen

od duše jiného – jistě šlechetné.