Nestůj na zápraží a pojď dál

a zuj si boty před dveřmi,

nasaď si těžký obličej,

             kolik slz jsi vyplakal,

mluv, ale potichu UŠI MAJÍ STĚNY.

Na polobotkách (ještě Baťa) donesl jsi bláto.

             Kde jsi vlastně byl?

Coural jsem se po ulicích, teď nestydím se za to,

tam někdo moje boty políbil.

V kabátě už nemáš ani na cestu zpět,

půjdeš asi pěšky.

Promiň utratil jsem – to bych se měl zastydět,

že koupit je tak . . . . nákup těžký.

Co jsi vlastně kupoval, za kolik a kde přesně je

                                       tak černé bláto?

Koupil jsem ti květiny

za hodně času, hodně lásky, hodně všeho, tak co ty na to?

Pověz, stačí úsměv jediný . . . .

A to bláto?

Z toho rostou ty nejdražší růže, jenž měli poslední

myslím, že ta slečna říkala, že životem zvou je

                                                ostatní.

Za něj utrácím nejvíce,

čert vem mi ty střevíce.

A viděla jsi mou novou červenou košili?

Hodní páni tři, co mi ji ušili.

Honem pochlub se sundej svetr, COŽE?

Knoflík po knoflíku – rána od nože.