Venku prší a sněží. Nevím kdo se má mezi tím vyznat, když k tomu ještě tolik fouká ten ostrý severní vítr. Procházím městem, tak kolem poledne, a upřímně lituji všech stánkařů, kteří dorazili na místní jarmark. Znovu se utvrzuji v domněnce, že Česko je zemí mnohonárodnostní. Vedle Moravanů, Slezanů a samo sebou i Čechů postávají ve svých plachtových přístřešcích i občané z Vietnamu a snaží se svojí lámanou češtinou nabídnout potencionálním zákazníkům svoje, jistě poctivě vyrobené, oblečení světoznámých značek Pumma,  Addidas a Najk. Je mi jich líto, mrznou a čekají, že si jejich promáčené bundy a svetříky všech velikostí, kromě té, kterou potřebujeme, někdo koupí, spokojeně odnese domů, usuší a pěkně zabalí do vánočního papíru.

Už mám obchozené celé náměstí nejméně třikrát a jediné, co mě zaujalo je můj vnitřní smích. Směji se, protože na jarmarku je jen pár lidí a spousta prodávajících. Jednoduše nabídka převýšila poptávku. Najednou mě cosi upoutalo. Jedna z vietnamských prodavaček čímsi pod stolečkem zarachotila. Stál u ní postarší muž a prohlížel si poštovní schránku, na které bylo, nejspíš čínským písmem, napsáno Poštovní  schránka, tedy alespoň tak to ona předhazovala nevědomému, prošedivělému pánovi. Řekl jsem si, že by to nebylo marné koupit ji také. Jednak mě už nebaví stále sušit noviny a časopisy přicházející s denní poštou, obzvláště v tomto sychravém počasí a jednak by to mohlo skvěle oživit, jinak nudný, život v naší malé vesničce. U nás to nikdo nemá a jistě by se každý otočil a podíval se, cože tam je vlastně napsáno. V tu chvíli jsem zvažoval jestli se dá na poštovní schránce něco pokazit, protože na oblečení šitém horkou jehlou se to stává relativně často a není nic neobvyklého, že se vám při svlékání bundy utrhne rukáv. Kus plechu, svařený, sem tam nějaký nýt a vypadá to pevně. Raději jsem se zeptal na kvalitu této poštovní schránky. Bylo mi řečeno, že s touto schránou za dvě sta  padesát korun českých můžu rozbíjet kamení, což mi jako odpověď plně postačilo. Nu a otevřel jsem portmonku a vyndal příslušný obnos peněz, zaplatil a spokojený odcházel na autobusové nádraží.

Okamžitě po příjezdu domů jsem instaloval schránku na plot před domem a netrpělivě jsem čekal na prvního kolemjdoucího v ložnici u okna. První tři hodiny nikdo nešel, ale potom, jak se místní štamgasti začínali přesouvat na večerní selanku do hospody, se strhnul ráj pro moji vtipálkovskou duši a myslel jsem, že z té židle spadnu. Každý šel okolo a civěl na mou schránku půl druhé minuty a to ze všech možných úhlů, ale jistě největší zábavou bylo, když se mi před brankou začal srocovat dav lidí, kteří nevěděli, co si mají pod tím záhadným nápisem představit. Kdybych tam nešel a nevysvětlil jim jak to je a co to znamená, tak by se nikdo nedostal do práce a štamgasti do hospody. Po dlouhém vysvětlování se nakonec všichni rozešli a já se mohl opět vrátit domů a těšit se na zítřejší poštu.

Ráno jsem si přivstal a znovu si sednul do ložnice a čekal na pošťáka. Dlouho nešel, to asi to počasí, proto jsem se v poklidu nasnídal, když v tom slyším zvonek. Pomaličku se doploužím ke dveřím a tam stojí pošťák, v rukou svírá mou poštovní schránku rozloženou na pět dílů a říká, že opravdu nechtěl, ale když nešel otevřít ten poklop, tak za to jen trošku zabral a stalo se toto. V tu chvíli mi zatuhnul všechen včerejší usměv na tvářích a místo něho se mi do mozku vlila neskonalá, zlost a před očima se mi stále objevovala ta usměvavá prodavačka tolik šťastná z výhodného prodeje a hned za ní nastupovali na scénu Jan Ámos Komenský a Svatá Anežka a výstražně na mě hrozili prstem. To je vrchol všeho, pošťáka slovně napadnout nemůžu, protože za to nemůže a tu vietnamskou trhovkyni už nikdy nenajdu, protože to za mě nejspíš udělala celní policie. Řeknu roznašeči novin, že se nic nestalo a uklidním ho. Předá mi zbytky z mojí drahé poštovní schránky na jeden den a jedno použití, jako bonus mi přidá moje vlastní noviny a s pozdravem odchází.

Samozřejmě, že u pošťáka nezůstane nic tajemstvím a pochlubí se i u sousedů se svou příhodou. No a teď sedím na židli v ložnici a nechce se mi dolů jít otevřít zvonícím sousedům, protože vím, že se mi přišli zasmát. Proto má rada zní: „Nikdy nekupujte poštovní schránku na jarmarku, od vietnamské trhovkyně, navíc když je venku tak hnusně.“