Do košile buší vítr už rozbitý o skály,

       silou z ní rve knoflíky,

límce oba strhává a nese do dáli

po límci zbyl na skalách

       jen prach z omítky.

Cáry košile jen tak vlají

bez zájmu, bez radosti, bez . . .

v kostkách jen starosti mají

rozpracované do podrobností.

Košile letí – omyl padá,

 v košili je tělo

v košili je jeho duše,co nosí po kapsách

a je mu pořád malá.

Kéž by se jí vyrůst chtělo.

Jenže to už nestihne.