Koňské hřívy jako ohně mezi hvězdami Andromedy planou,

sedlo perleťové tíhou mačká tajuplný hřbet

v kopcích plných kamení cestu lehkou mění v nesnadnou.

Proč jezdec zůstává stále múzami neproklet?

Nosí srdce ve svém koni, kterého s tmou proměnil.

Verlain píše pro hřívu nevázané básně

a jezdec něžné slovo ke koni rukou uronil

v dlani cukr, k uším mluví polohlasně.

Hřebec zaržál – jen to je slyšet v kopyt dusotu,

ta slova zněla rázně: „Srdce mé, dávám ti svobodu.“