Vodou vlhčím rty – ta fotografie je příliš suchá.

Po řece v loďce černá osoba zpívá chorus kostelní,

varhany, zobce, flétny – hudba bezduchá

                           v kolébce lehce polední.

Siesta u vod, rozprostřený mladý důl s pozůstalým obědem,

slunce pálí mosty za květinami, čekanek se nedočkáme,

horko střídá zima, zimu rádi malujem.

Vodou vlhčím rty – těm, které polyká mé srdce,

laskavě hladím ramena, myslím přitom trpce.

Čepičky prstů třesou se na něžnost,

když projíždí pěšinou kol jejích rtů,

závidí si tupou ruční věrnost,

hladily by stále pestrost dnů

a hrály instrumentálně skladby pro malé rty

hudbou z duše, které v intimnostech říkám TY.