Na tyčky bílého plotu pověsím si svoje srdce

za šle pýchy a rozumu

budu vnímat jen oblohu

plnou oblak a jenom prosit sladce

malou hvězdu až zajde slunce a nechá mě v ráji spát.

Jen dva prsty stačí mít,

hvězdu do nich uchopit.

a jen broukat jí jemné brumendo a jen tak nechat na ní ledy tát.

Však je ta hvězda daleko – očima

jako srdce – citem

vyčítavě ta dálka moji duši zpovídá

hned kus za plotem.