„Každý je hříšníkem“, zvolal vrátný Petr, zavřel přijímací okénko a usedl do polstrované židle. Zapálil si dýmku a sledoval noční proud na jedné z komerčních televizí. Dnešní noc bude klidná, pomyslel si a nechal svá víčka poklesnout. Po malé chvilce ale zase zařinčel zvonek, leknutím mu vypadla dýmka z úst, která zanechala černou skvrnu na jeho světlém svetru. „Sakra! Tady nemá člověk chvilku pokoje!“
Bzučákem otevřel dveře nově příchozímu.
„Tak copak to tady máme....“ .Pan Vomáčka?
Malý stařík, který se blížil k okénku pokýval hlavou.
Takže malý moment, řekněte mi ještě datum narození ať nedojde k mýlce.
„15. června 1937“.
„Ano, tak to souhlasí. Počkejte malý moment, sedněte si do čekárny a čekejte.“
Vrátný se tiše zasmál svému vlastnímu vtípku a šel vložit údaje do svého počítače.
Vomáčka. No to zas bude boj s háčkem, zase mě to dál nepustí, pomyslel si. Tentokrát ale přijal počítač jméno i příjmení bez problému a během pár sekund si už vrátný pročítal spis. Ty nové počítače budou asi opravdu lepší, ještě že ty lidi nejsou zase tak úplně hloupí mrmlal si sám pro sebe, když se zahleděl do kolonky „Doporučení – modrá“.
„Pan Vomáčka prosím!“ Zahuhlal do intercomu, který byl propojen s čekárnou.
Pan Vomáčka již stál u okénka a s tváří plnou otázek hleděl na vrátného Petra.
„Takže pane Vomáčka. Budou to ty modré dveře, pak pořád rovně až uvidíte. Pokud s modrou nesouhlasíte, můžete vyplnit tento spis s žádostí o změnu, ale jak sem se tak díval tak blíž než ke světle zelené se stejně nedostanete. Pokud souhlasíte, tady mi to podepište a můžete jít.“
Pan Vomáčka neřekl ani prosím, podepsal spis a namířil si to k modrým dveřím. Vrátný si vzal plánek, který už znal nazpaměť, zahleděl se k obloze kde vyhledal modrý sektor a počkal, až se nová hvězda rozzáří na tmavém nebi s miliony a miliony malých hvězdiček. Tak to není špatný místo, to možná někdy i něco Vomáčka uvidí, konstatoval sám pro sebe. Všichni jste hříšníci zvolal a šel si zase zdřímnout dokud nepřijde další hříšník na příjem.