Optický diktát

Dlouhé a jako by nic neříkající monology, propadáš jimi až na dno, leckdy ani nevíš kam vedou, protože jejich původci to také nevědí, je jich čím dál víc a žádný nevede tam, kam by měl, i když směr je mnohdy dán, ale ty cítíš, i navzdory tomu, že se ti to hnusí, že původci vlastně jenom tak bezcílně žvatlají a při každém vyřčeném slově se čím dál víc naparují, jsi jenom krůček od toho, abys vstal, abys vyšel do mrazivé noci a zašel si do jedno kterého bistra na šálek horké kávy, vlastně je to tvůj cíl, který tě hřeje po celý tento trpitelský večer, kdy jenom tak tupě zíráš na malého a bezvýznamného člověka, jehož tu všichni nazývají básníkem, děje se tak očividně jen proto, že jim padl do oka.

Vzápětí se nadechuješ, možná že ti to připadá jako první nadechnutí v životě, protože je skutečné, a tak kráčíš mokrým chodníkem, po jehož stranách se rozprostírají dlouhé oázy sněhové břečky, jsi zcela prázdný, docela vysílený těmi řečmi, jedině pro to jsi se přece vydal na cestu, aby sis přestal cokoliv vštěpovat do hlavy a aby to všechno, co ti v ní celý večer hnilo, se teď mohlo potichu rozpustit, zabořit do toho mokrého, plyny zasviněného sněhu.

Valérie se tomu jenom smála, věděla, že to nebude lehké, přesto se pustila společně s tebou do projektu zvaného vztah, doufala totiž, že změní tvé návyky, zlozvyky, pití a násilí, odnese tě na zádech do růžové země, kde si spolu lehnete do voňavé trávy a ty ji pak povíš, jak moc ji máš rád a že ji splníš tři přání. Nestalo se tak. Vzala tě za ruku, za ten tvůj pahýl, řekla: To budeš koukat! Jenom si představ jak letíš, po hlavě tě hladí tucet vil, oděných do průsvitného šatu, skrze který je vidíš nahé, ty drobné ženy, jimž ze rtů se valí měsiční prach, spočívá ti na kůži, na víčkách, jen občas to zabolí, když jedna z nich ti sáhne kam nemá. A vyměnit to za spořádanost, kterou se ohání Valérie? Strohá a pedantická žena, tolikrát projetá, tolikrát tebou a tolikrát jinými, jinými živly. Když vchází, zpravidla říká: Nemáš tu ženskou? To bych tě přetrhla! Neměls ji tam, ale co kdyby ano, začal by boj, vůbec nikdo by se neovládl, letěl bys oknem jako první, vždyť jsou to lvice, jejichž tlamy se pyšní nemilosrdnými zbraněmi, kterými tě mohou rozpárat, zničit a třeba i sežrat. Komická smrt! Dvě ženy se očividně z hladu vrhly na nic netušícího muže a již za několik málo okamžiků ho pozřely od hlavy k patě. Co tomu říkáš?

U výstupních dveří, kterými hodláš zmizet, postává nalíčený obr a dožaduje se odpovědí. Někdo na něho volá, ale ty jsi mnohem důležitější, musí tě přece vyslechnout, potřebuje znát tvé důvody, kvůli kterým to tu opouštíš a ještě mu není jasné, co chceš dělat venku na tom mrazu, jestli třeba nechceš nějakou společnici, která by uměla zahřát, nebo jestli se nechceš vyspat přímo u něj doma, protože on dovede být i něžný a sladký. Ale k čemu by to vlastně bylo, když pořád myslíš na ty sbalené kufry, které najdeš ležet u své postele, protože ona si je tam ještě nějaký ten den nebo dva nechá a příjde si pro ně až tehdy, kdy si za tebe najde adekvátní náhradu, se kterou se bude snažit dělat ty samé pitominy jaké dělala s tebou, když jsi byl v rozházených stavech, když jsi nahlas pouštěl staré kapely, utvářelo se to v tobě a ona tomu všemu směla jen přihlížet a jen málokdy se k tobě odvažovala přiblížit, uchopit tě za spánky, ve kterých to neustále pulzovalo, a povalit tě na postel, aby ti mohla šeptat svoje sny, plánovat cesty do růžové země, opájet tě.

Na okamžik se zazdálo, že ulice, jindy tak hlučná a nepokojná, se v určitých místech jako by smršťovala a na jiných se zase roztahovala, neboť byla zmatená tím prázdnem ve svých útrobách, do nichž tě vítala střídavým blekotáním neonů, důvěrně známými semaforními barvami a výkladními světly, za jejichž svitem se schovávaly umělohmotné napodobeniny lidí, které se na tebe dívaly tak, jako bys jim přicházel vyrvat ta jejich umělá srdce. Zatímco ty jsi nesouvisle myslel na Rouhala, schovaného v zašlém blázinci, jak tam musí polykat vlastní hleny, snášet neustálé bičování od střážců pořádku, jak si tam v jednom kuse hraje se starou klíčenkou a přitom by mohl být tady, uvnitř té němé ulice a chrlit ze sebe nové návody na to, jak by se třeba dalo začít odznova, od těch nejnepatrnějších kořínků, které máš pořád v sobě, jimiž ti za ta léta prorostl mozek a které by možná potřebovaly čas od času nějakou tu vláhu, aby neodumřely a nevzaly ti tak i tu poslední možnost záchrany. Rouhlal tě s ní seznámil jako první, potom se o to poukošelo ještě mnoho jiných, ale on byl tím, který vás spojil, čímž ti poskytl jeden ze svých nejlepších návodů na onen nový začátek, byl to on, kdo ji otevřel oči ještě dávno před tím, než jsi to udělal ty ve své posteli. Teď ale musí hnít uvnitř zchátralé stavby, nacházejicí se kdesi za Prahou, pomalu na konci světa, den co den musí pochodovat v kruhu, aby nerozčílil tamnější dozorčí oko, které má všechno ve své pomyslené moci, které může cokoliv od bití až po zabití. Tady měl být Rouhal.

Nad šálkem horké kávy se ti vybavily staré sliby, jimiž si tak rád krmil Valérii i pomalu se rozpadajicího Rouhala, který byl možná hlavním článkem, jenž vás držel pohromadě, protože hned poté, co ho ta zvířata odvezla, se začal váš vztah drolit. Vzpomínky vyplouvaly ve svých obvyklých rozestupech, jedna po druhé, vlastně utvářely řetěz, na který se hodlaly pověsit jako mokré kusy vypraného prádla. Jedna se týkala společných večerů, které se táhly donekonečna mezi zdmi vašeho bytu, kdy Rouhal nasával ze všeho z čeho to bylo jenom trochu možné, kdy ti Valérie jezdila břitvou po tváři a ty ses tomu nezřízeně smál, protože jsi věděl, jak je pomatená, s jakými úmysly k tobě vtrhla a jak se ty úmysly s postupem času proměňovaly v cosi čistého, krystalického. Tehdy na tom nebylo nic zvláštního, Rouhal se válel po koberci a vy jste se naplňovali jeden druhým, jako byste už nikdy neměli nic podobného zažít, tomu jsi rozuměl až moc dobře, dokonce jsi o tom vyprávěl Rouhalovu dvojníkovi, který se také čas od času těch večerů zúčastnil, neboť už nevěděl jakým směrem se má za svých dlouhých předvečerních procházek ubírat; vstupoval proto do bytu plného všelijakých rekvizit, jež se ti podařilo za ta léta nashromáždit a jimiž se to uvntiř postupně zastavovalo až nakonec zůstalo jen několik prázdných rohů v obýváku a v ložnici. Začínalo se s rozhovory o zakouřených plicích reality, o tom, s jakou rychlostí se žene vpřed a nepozastavuje se na svými oběťmi, ani je neokřikne povzbuzujícími povely, jen hledí, aby nezpomalila, neklopýtla, aby nemusela poukazovat na to, jak je ve skutečnosti křehká. Rouhal se pamatoval na veškeré tvé otrokyně, jež jsi přiváděl k sobě coby krásné a jež od tebe odcházely v polámaném stavu, protože jsi je přibíjel hřebíkama ke zdem, aby ti zbytečně nepobíhaly před očima a neznervózňovaly tě svými zmatenými pohyby pokaždé, kdy si chtěli něco uvařit nebo se zfetovat tím, co ti ještě od mládí zbylo ve skříni, v šupletech, co jsi měl zastrčené mezi reproduktory a čím jsi se tu a tam potřeboval uklidnit sám. Valérie, když slyšela Rouhalův seznam, týkající se tvých otrokyň, začínala syčet a napodobovat tak vzteklou hadí matku, která se až dnes dozvídá o tom, že v době, kdy ona bloudila na cestách za mrtvými hraboši, se jejím mladým krutě ubližovalo. Pokaždé se na tebe chtěla vrhnout s noži, ale pokaždé ji v tom Rouhal zabránil nějakým šikovným chvatem proti kterému nebylo obrany a po kterém se musela odpotácet na zem, kde ležela dlouhé hodiny a skučela jako fena, aby ve vás vzbudila lítost, aby se mohla znovu postavit a vyjet po tobě z jiného úhlu, kde by třeba zrovna nestál Rouhal a neznemožnil ji její útok.

Jak směšné, malicherné a zbytečné je o tom uvažovat nyní, v době, kdy se nic neděje, kdy čas už neplní úlohu chlípného lichváře s životy slepců, válečníků a povalečů, ale jenom tak nezůčastněně sleduje jejich líné pohyby v malých, zdmi uzavřených místnostech, ve kterých každý z nich dělá to, kvůli čemu si myslí, že přišel na svět. Umoudřený a obsedantně působící čas, jenž se sám a z vlastního popudu vyšlechtil, dnes maximálně využívá neforemnosti svých křiklavých barev, přitahuje k sobě stále bezcenější a odpornější okolí, na které účinkuje ostrým světlem dějin, čímž vlastně připomíná narychlo nakreslenou čáru, spíše steh, na celém epochálním řetězci. A ty, když vidíš atmosféru doby, ve které se už nemůže přihodit nic, co bys neznal a pro co jsi už kdysi jednou netrpěl, začínáš upozorňovat na mantinely, orámované černou, asfaltovou lepenkou, na předměty, jež se nemění a pro něž neustáváš hledat nové názvy, abys je v jejich neměnnosti oprášil.