Je to ale nespravedlnost pane Hrabale…Když jsem za vámi jel poprvé, to bylo v roce 1985, zatýkala mě ozbrojená stráž železnic, já musel jít v noci pěšky asi 50 kilometrů a to prosím jen kůliva Zlatému tygrovi.

Já vím…, co já si mám co stěžovat, když sotva umím číst, ale pane Hrabale, vaše knížky , tak ty jsem přečetl obě. Aha, že jich bylo víc…? hmmm

Prostě jsem měl pocit, že se musíme potkat a tak jsem odjel do Prahy ke Zlatýmu tygrovi. Jenže oni tam otvírali až odpoledne a tak jsem se na Vás těšil, až jsem zabloudil na Loretu a u Černýho vola jsem byl tak nedočkavý, že jsem rozháněl ten lepivý čas jedním pivem za druhým. Jó, to se to pívávalo za pět korun. Když jsem se pak kolíbal k zasluněnému hradčanskému náměstí, posteskl jsem si: „…jak by  v Čechách bylo krásně, kdyby tu nebyly ty kurvy komunistický….“ A když jsem míjel taxikářskou volhu na tom krásnosmutném hradčanském náměstí, zeptal jsem se soudruha taxikáře, kolik by to asi tak stálo ke Zlatému tygrovi a on že padesát korun. Ovšem tolik já jsem neměl, protože jsem si schovával peníze na pivo, které s vámi vypiju. A tohle jsem tomu taxikářovi řekl, že jedu za Váma k Tygrovi, ale že tolik peněz nemám a on mě za vámi dovezl za pouhých 20 korun, prej že stejně zatahuje a zastavil přímo před dveřmi Zlatého tygra a to za pouhých 20 korun a to jen proto, že jsem mu řekl, že jedu za vámi na návštěvu k Tygrovi.

Já jsem vůbec nepřemýšlel o tom, že byste tam nebyl, já jsem si vůbec nepřipustil, že byste mohl snad být někde jinde než u Tygra, a tak jsem se nestačil ani nadechnout a vtrhl jsem do lokálu a jediné, co ze mě vypadlo, bylo sípání...je tu pan Hrabal….. Opíral jsem se o pivní stolici, šly na mě mdloby, protože  mě dělily vteřiny od našeho setkání a taky ta černovolská piva mi začala zamlžovat zrak i mysl.

…Jó, hochu zlatý, pan Hrabal? Tak ten je na dovolené v Itálii….řekl pan za pípou a tím mě rozplakal…. V Itálii? jaxte mi to mohl udělat? odjet do Itálie a nic mi neříct. Všechno se ve mně hroutilo, vnitřně jsem opadával jako stará vysušená omítka a všechnu tu svou trosku jsem zalíval slzami, aby to neprášilo.

„… A a a a je tu aspoň pan Marysko…?“ Žadonil jsem a myslel jsem, že snad padnu i na kolena se sepnutýma rukama, jen abych uslyšel, že alespoň někdo, koho znám z Vašich knížek, že u Tygra sedí a potěší mě hovorem o Vás.

„…Jó, hochu zlatý, pan Marysko loni umřel…“ Nenenenene, to přeci není možné, vždyť jsem o něm ještě předevčírem četl, to není možné….bylo mi strašně smutno pane Hrabale, Vy jste byl na dovolené v Italii, Marysko byl umřelej a já opuštěnej, uslzenej  U Zlatého tygra. A tak jsem si sedl a vytáhl z tajné kapsy peníze, co jsem si naspořil, že je spolu propijeme a pil jsem pivo za pivem, abych zapomněl jak jsem nešťastný, když jsem u Vás bez Vás U Zlatého tygra. A jak jsem pil a rosily se mi oči, ručičky hodinek se proměnily v květ kopretiny a já jsem na lístkách počítal, jestli si mám dát ještě pivo nebo ne..A když jsem té kopretině vyškubal všechny lístky, zjistil, že mi asi ujede vlak a vyběhl jsem na ulici a zastavil jsem taxika a uprosil jsem ho, aby mě odvezl na Wilzoňák, že mi jede poslední vlak a že jestli mě tam doveze včas, dám mu padesát korun navíc protože, jsem smutný, že můj kamarád Bohumil Hrabal je na dovolené v Itálii a já jsem byl U Zlatého tygra bez něj, a že pan Marysko umřel, nikomu nic neřekl a je už rok umřelej a nechodí k Tygrovi.

Něco vám pošeptám… pane Hrabale…, máte kouzelné jméno, ten taxikář totiž jel jak ďábel a dokonce mi vrátil i těch padesát korun. No, né že by se mu chtělo, ale já jsem se přehlédl a tu padesátku jsem měl v tajné kapsičce poslední a tudíž jen jednu a ta by mi chyběla na lístek na vlak. A tak jsem jej uprosil ať jí nechce, že jsem smutný a Vámi opuštěný a utíkal jsem na vlak bez lísku. A jak jsem utíkal od toho všeho smutku, do toho mého domácího smutku, dal jsem do běhu všechnu svou zbývající sílu, ale to nemohl vědět soudruh průvodčí vlaku, který jsem chtěl stihnout a tak jsem toho hrdého průvodčího na peróně Praha - Cheb  porazil tak, že udělal piruletku s dvojtým odpíchnutým Salchowem a pak se na perónu rozplácnul až mu čepice s kšiltem odlétla někam mezi kola vozové soupravy a kleštičky udělaly dlouhatánskou žabku někam pod koš přetýkající navoskovanými kelímky. Jenže, pane Hrabale, já jsem to přeci neudělal schválně, to ten průvodčí však mohl pochopit a on to nechtěl nepochopit ani v Kralupech a tak tam v těch Kralupech zastavil svůj hrdý rychlík, když mě našel schouleného v coupé, nechtěl přijmout žádnou omluvu a že mě na to důrazně upozorňoval již v Praze, abych mu do jeho rychlíku nelezl a že mě tímto vykazuje z vlakové přepravy. Pane Hrabale, ten průvodčí zřejmě četl po nocích a pod dekou jenom jízdní řády, protože na toho průvodčího vaše jméno vůbec nezabíralo a nezabíralo ani na přivolaného příslušníka ozbrojené stráže železnic. Oni nechtěli vůbec pochopit můj smutek a kontrolovali mi občanský průkaz a zavolali si na mě posilu , své kumpány s OSŽ a mě bylo jasné, že bych měl s toho perónu zmizel a tak jsem tomu osožákovi vytrhl svou občanku a vrhl jsem se do podchodu. Jenže to nějaký pan z Kralup měl strašnou radost, že ikdyž mu původně měl tenhle rychlík ujet, tak stál ještě na nástupišti a on utíkal co mu síly stačily a tak jsme se střetli na schodech pátého nástupiště v Kralupech a váleli jsme spolu sudy. K mému překvapení se mi omlouval a hledal se mnou zapadlý občanský průkaz, pak se rozeběhl a rychlík dostihl, neboť hrdý soudruh průvodčí  odmítl mávnout kleštičkama k odjezdu a zapískat, dokud nedorazí posila z OSŽ a nesepíše mimořádnou událost zpoždění rychlíku Praha – Cheb nějakým chuligánem, co ho navedl druhý chuligán jmenující se nějak jako Hráblo, Hrabal nebo tak a spunktovali to v pivnici U Zlatého Tygra.

Ten večer jsem šel pěšky nocí směrem od Kralup, v hlavě mi bučely černovolský piva slitá s těmi od Tygra, a mě, pane Hrabale, bylo moc moc smutno a na té silnici někam od Kralup jsem se cítil tak opuštěný,… že jsem chtěl prchnout kamkoliv, třeba do Itálie, jen nebýt tam na té silnici a nebýt tak smutný …

A tak si představte, pane Hrabale, že vždycky když jdu kolem Zlatého tygra, vždycky si na tu historku vzpomenu. Vzpomínám na Vás, vzpomenu si na Vaše mnou rozečtené knížky, co mám rozházené na záchodě a beru to jako pietu, jako pokládání věnců hrdinům, jako návrat válečných zajatců do vlasti, když já vstoupím do pivnice U Zlatého Tygra a dám si tam jedno pivečko, abych tak uctil všechny ty, které jste měl rád…

Ale pane Hrabale, časy se asi změnili, na zdi sice visí obraz kde sedíte Vy, Václav Havel a Bill Clinton, ale toho ducha pivnice asi prodali někam do terária, nebo do Ruska nebo ho prostě propasírovali větrákem kamsi do dvora.

Tuhlec jsem šel okolo a padlo na mě zase to teskno, ta vzpomínka, ta potřeba položit věnec, a tak jsem k Vám do Tygra bohabojně vstoupil, pozdravil a poprosil o malé pivečko, jímž jsem Vám chtěl vzdát hold, ikdyž jste mě v tom osmdesátým pátým pěkně vypekl, ale pán za pípou na mě sykl“ …Malý neděláme…“, tak jsem si objednal velké, ikdyž venku byl děsný pekáč a já se bál, že mě to skolí hned u dveří do Tygra, hned jak udělám pár kroků od Vás. Pozoroval jsem toho nerudného a znuděného pána za pípou, jak se opíral o hřbet malého bronzového tygříka ležícího na pípě a ten měl, pane Hrabale moc moc smutné oči. Seděl jsem naproti pípě, koukal jsem do smutných očí malého tygříka a do znuděných a nerudných a zarudlých očí pana výčepního. Přemýšlel jsem o tom , jak já bych byl šťastný, kdybych já točil pivo U Zlatého tygra, jak bych já byl šťastný, kdybych  mohl obsluhovat Bohumila Hrabala. Zasnil jsem se v tichu pivnice a možná, že jsem se i usmíval pod pivní fousy a přitom jsem koukal kamsi za toho nerudného pana výčepního. A pak se do toho ticha poloprázdné pivnice ozvala táhlá rána, jako když trháte pět prostěradel na jednou, až se rozezvonili půllitry schnoucí u dřezu. Procitl jsem a uviděl výčepního rozžhaveného do ruda, škodolibě se zubícího tak, až mu nebyly vidět uši, jak mává utěrkou u své zadnice komentujíc to slovy  “ …A je to venku, to je ale puch…“ Bronzový tygřík zasténal, tlapkou si zakryl své slzavé oči, já zaplatil a raději odešel riskovat své zdraví do odpoledního sluníčka.