Bylo krátce po půlnoci a já se vracel z návštěvy mé oblíbené hospůdky. Míjel jsem právě roh knihkupectví na Václavském náměstí, když jsem za sebou zaslechl chraplavý hlas: „Hezké chvíle, pane!“
Bylo evidentní, že ona věta byla určená mně, a tak jsem se otočil, abych zjistil, zda chraplavý hlas patří ženě, či muži. Musím přiznat, že jsem si stále nebyl jistý, nicméně ono podivné stvoření opakovalo svou větu: „Hezké chvíle, pane!“
„Dobrý večer,“ pravil jsem, jelikož mi to slušné vychování přikazovalo. Osoba se mezitím přiblížila asi na tři metry ode mě a já zjistil, že se jedná o ženu. Jenom jsem stále nechápal, jak to myslí s těmi hezkými chvílemi, protože ani má bujná fantazie si nedokázala představit, co se pod lákavou nabídkou skrývá.
„Co máte přesně na mysli?“ dotázal jsem se a z výrazu tváře, která se ukrývala pod silnou vrstvou čehosi, co vzdáleně připomínalo make-up, bylo jasně vidět, že s větším tupcem se ještě nesetkala.
„No přeci milování, pane!“
Chtěl jsem se začít smát a pak jí říci něco od plic, když jsem si náhle všiml muže, který se ležérně opíral o nedaleký sloup a se zájmem nás pozoroval. Došlo mi, že bych se mohl se zlou potázat, pokud bych se smíchem odmítl jeho chráněnku. Takticky jsem předstíral zájem.
„No to mám tedy smůlu. Já vše propil v hospodě!“
Kněžka lásky se zatvářila, jakoby se blížil konec světa. Byla jako hromádka neštěstí, a tak jsem rychle pokračoval: „Stavil bych se zítra. O půlnoci budu zde. Ty hezké chvíle bych si opravdu nerad nechal utýct.“
Bylo vidět, že jí má slova potěšila. V očích se objevily radostné ohníčky a i muž u lampy se viditelně uklidnil a strčil si ruce zpět do kapes.
„Dobře, pane. Budu tady. Přesně o půlnoci.“
Pomalu jsem odcházel a ještě dlouhou dobu jsem za sebou slyšel volání – Tak zítra, pane!
Od té doby se bojím chodit o půlnoci přes Václavské náměstí.
Možná tam čeká dodnes a co kdy by mě poznala?!!