Sněhové vločky

Bylo ráno a já spěchala jako vždy do práce. Měla jsem na sobě nový kostýmek, který jsem si včera koupila. Byl světle šedý z velmi příjemného materiálu. Na něm jsem měla bílý kabátek a světla modrou šálu omotanou pevně kolem krku. Na nohou jsem měla vysoké lodičky. Nechtěla jsem se je brát, ale dnes mě čekala důležitá schůzka    s klientem a já jsem potřebovala vypadat co nejreprezentativněji. Jednalo se o zlomový bod v mé kariéře. Nebýt už ta poslední, která dělá jen tu nejpodřadnější práci, ale postoupit k něčemu opravdu zajímavému. Dělat konečně to, proč jsem vystudovala všechny ty školy. Dělat konečně něco podstatného, něco

o čem jsem dlouho snila. Tohle byla ta příležitost! Nesměla jsem ji prošvihnout!

            Jenže jako naschvál, jsem zaspala. Budík  jsem měla nařízen o hodinu dříve než obvykle. Nedodržela jsem svůj plán a vstala o půl hodiny později, čímž se posunulo vše a já tak nestíhala věci, jak jsem chtěla. Běžela jsem co nejrychleji a zastavila se před schodami. Čekalo mě sestoupat čtyřicet schodů, které vedly na spodní ulici hned k tramvaji. Musím rychle, ale v těhle botech? Nejsem zvyklá. Zaváhala jsem na chvilku. Zvládnu to! Byla jsem pevně rozhodnutá. Šla jsem rychle a kupodivu se nic nestalo. Když jsem měla asi dvacet schodů za sebou a byla si už jistá svou chůzí, uklouzla mi noha a já spadla na zem.

            Ležela jsem na schodech a nebyla schopná se hnout, zřejmě jsem si udělala něco se zády. Musela jsem si hnout s páteří. Celé tělo mě bolelo. Cítila jsem se najednou tak slabá.

V tu chvíli začalo sněžit. Padaly na mě sněhové vločky. Bylo to krásné, ta jejich lehkost

a jemnost. Jak se rozplynuly, když dopadly na zem. Ležela jsem a přemítala si v hlavě myšlenky. Už to nestihnu. Měla jsem to pevně načasované.

Snažila jsem se postavit, ale pokaždé jsem ucítila strašnou bolest. Požádala bych o pomoc, ale nikdo nešel. Nezbylo než čekat, až někdo půjde. Mezi tím už bylo kolem bílo. Krásná bílá barva pokryla nudnou a špinavou ulici do nádherného závoje. Bylo ticho. Nadechla jsem se

a ucítila jakousi změnu. Nedokáži to popsat, ale jako bych byla někdo jiný. Začala jsem přemýšlet o životě, jaký vlastně žiji.

            Když jsem začala studovat, chtěla jsem změnit tolik věcí. Být dobrou právničkou, pomáhat dětem. Teď? Sedím   v kanceláři, jsem zahalena papíry a vyřizuji nepodstatné věci. Pro mě nepodstatné. Chtěla jsem pomáhat bezmocným a skončila jsem očišťováním cti velké firmy, která byla špinavá jako ulice před chvílí. Vypadala upraveně navenek, ale vládli v ní bezcitní lidé a já se k nim přidala jen pro to, že mi slibovali slibnou kariéru. Možná, že vše co jsem dělala, nemělo vůbec žádný smysl. Možná žiji nepodstatný život plný omylů. Až jednou umřu, tak tu nic nezbude a nikdo si ani nevzpomene, že jsem žila. Nikdo nebude vědět, kdo jsem.

            Vzpomněla jsem si na píseň, kterou mi zpívala maminka jako malé holčičce. Nosila jsem copánky         a krátké růžové šatečky. Začala jsem si zpívat. Tvé modré oči, tvůj milý smích mi vždycky napoví. Jak smát se a tančit, jak hrát si a snít. Jak plnit své přání, tak jaké je žít?

Bylo to krásné, vzpomenou si na tu píseň. Pořád jsem ležela na schodech a začala mi být pěkná zima. Opět jsem se snažila vstát, ale pořád to nešlo. Bylo už deset hodin.

Tak už snad někdo může jít? Začala jsem být nervózní. Copak tu bude takhle ležet? Kdybych mohla vstát! Začala jsem se klepat zimou, oči se mi pomalu zavíraly. Usnula jsem.

            Nevím, jak jsem tam ležela dlouho. Ani nevím kolik mohlo být hodin. Ucítila jsem něco teplého. Otevřela jsem oči a spatřila chlupatou kouli, jak mi olizuje obličej a stojí nade mnou. Za ním běžel muž               s vodítkem v ruce. "Jste v pořádku?" Nemohla jsem mluvit. Chtěla jsem odpovědět, něco říci, ale nemohla jsem. Dívala jsem se na něj s výrazem o pomoc. Vzal mě do náručí a snesl ze schodů. "Mám dole auto, odvezu Vás do nemocnice." Říkal. Kývala jsem hlavou, jako že mu rozumím.

V nemocnici mě vzali hned, odvezli mě někam. Probudila jsem se až večer. Nechali si mě v nemocnici. Kdo byl ten muž? Znám ho odněkud? Byl tak hodný, ráda bych mu poděkovala. Myšlenky přetnul opět můj spánek.

            Další den ráno mi sestřička řekla, že ten muž je doktor a pracuje v této nemocnici. Prý se na mě půjde odpoledne podívat. Celý den sem přemýšlela o své kariéře. To co se stalo včera bylo možná znamení. Možná je čas obrátit se jiným směrem. Je čas na změnu. Najednou se otevřeli dveře a do nich vstoupil muž, který mi pomohl. Povídali jsme si asi dvě hodiny, byl velmi sympatický a milý. Po rozhovoru s ním mě napadlo mnoho návrhů. Mluvili jsme o mé kariéře a on mi moc pomohl. Ukázal mi tolik směrů, kterými se mohu vydat. Hlavní je už nikdy nedělat něco, co mě nebaví a co nesnáším. Doporučil mi svého kamaráda, který pracuje pro malé děti, má firmu a potřeboval by dobrého právníka. Možná tohle je právě moje příležitost. Možná tohle bude konečně něco, co zaplní mé srdce hřejivým pocitem, protože budu moci někomu pomáhat a má práce nebude zbytečná.