| No, možná znáte Poláky líp než já. Já jich nejvíc ve svém životě potkal tady. Na jihu Paraguaye. Jejich rodiče sem přišli společně s Ukrajinci, Čechy a Slováky, ale také s Němci a Židy v období mezi dvěma světovými válkami v minulém století a taky během nich. V Evropě se to tehdy mlelo, hranice se přelévaly, vlády padaly, a tak pro spoustu lidí bylo rozumnější vzít roha do Zálouží. Většina lidí, co se usazovali tady na jihu Paraguaye, byli zemědělci, a když se jim podařilo levně získat půdu, začali ji obdělávat. Nebylo to snadné. Mnoho rodin bydlelo v prvních desetiletích ve velmi primitivních podmínkách a pro mnohé byla emigrace zklamáním až do smrti. Pan Navrátil mi vyprávěl, jak jeho maminka, ve městě vychované děvče, zvyklé číst knihy a hrát na klavír, prožila většinu svého života v chýši, bez elektřiny, ale většinou i bez petroleje. Klavír, který si dovezla z Evropy, stál na udusané zemi a jeho klávesy se pro její, polní prací znecitlivělé ruce stávaly čím dál větším oříškem. Často, když míjím na kole staré domky přistěhovalců, chýše chátrající v polích, ještě zaslechnu stezky duší, které se kolem motají a nejsou schopné je opustit.
Vraťme se ale k Polákům, ti totiž díky své velké zbožnosti vždy dřív, než vyorali první brázdu a zaseli, museli postavit kostel nebo kapličku, aby se v ní mohla odsloužit mše za dobrou úrodu. A tak i tady na Třetí, kde se kdysi usadily v pustině uprostřed lesů tři polské rodiny. Dřív než začali les přeměňovat na pole a sít, postavili kostelík, jeden z prvních polských kostelíků tady. Kostel Panny Marie z Czestochové. Dneska se už neví, kdo dostal ten nápad, zasvětit kostelík Panně Marii , která kdysi ve středověku někde u městečka Jasna Gora pomohla skupině vojáků odrazit švédský útok a uhájit pro Polsko katolickou víru. Ale určitě tenkrát věřil, že i tady paní Marie píchne s odrážením útoků okolního nevlídného pralesa a hladového hmyzu. A tak tu už po desetiletí kostelík odolává nejen pralesu, ale i lidem. Ti se totiž už několikrát pokusili polské slavnosti, mši a procesí přesunout do vlídnějšího prostředí některého z okolních městeček, kam se Poláci ze svých polních chatrčí postupně stěhovali.
O tom, že centrum a oslavy zůstanou definitivně tady v pustině mezi poli a lesy, kam, když trochu zaprší, je velmi obtížné se dostat, rozhodl zřejmě opět zázrak. Nic bych za to nedal, jestli v tom neměla zase prsty Marie. Polská vláda poslala peníze na nový sál. A tak tu teď na samotě stojí vedle sebe kostel a kulturák. V kostelíku se nejprve všichni pomodlí, procesí obejde kostel a pak hurá naproti, začíná zábava. Tedy stop, před jídlem je potřeba se ještě pomodlit a poděkovat pánu Bohu za ty dary. A pak už tu ve jménu boha dobrotivého a milosrdného tancují, jedí a diskutují. Je to jejich život, a tak jim ho nebudeme brát.
Rád sem na ty polské oslavy jezdím, bývá tu dobrá zábava a pokaždé tu potkám spoustu kamarádů a známých jak z řad Poláků, tak i Čechů. V Itapua totiž existuje mnoho smíšených polsko-českých rodin a tak tu tyhle dva národy drží hodně pospolu. Oběd se často protáhne až do tmy a vy pak musíte na cestě domů dávat dobrý pozor. Ruta 1, po které se většina lidí vrací domů, je sama o sobě dost nebezpečná a ještě nebezpečnější ji dělá paraguayský zvyk jezdit s vypnutými světly To pak motorku, zvláště když vás oslní někdo v protisměru, snadno přehlédnete. Tady v Paraguayi policie nehody moc nevyšetřuje a platí zásada, že šofér většího vozidla je na vině a hradí škody. Dlouho jsem tomu nevěřil, že takový systém může fungovat, ale je to tak. Zrovna před pár dny vyjela motorka z ulice, kdy bydlím, přímo pod kola kamionu. Naštěstí se nějak odmrštila, řidič vyvázl jen s trochou odřenin a spolujezdkyně, žena ve středním věku, se zlomenou nohou. Nehodu zavinil bez jakýchkoli pochyb řidič motorky, ale léčení zraněné se bez protestů, i když trochu smutně, rozhodl uhradit řidič kamionu, který jel po hlavní. Věděl totiž, že vzpouzení by mu stejně nepomohlo. Zřejmě vše vychází z logické úvahy, že ten, co má větší vozidlo, má i více peněz, a může bez problému za toho chudáka zatáhnout všechno.
V Coronel Bogádu za měsíc nastane zima, teplota, která se šplhá ke třicítce, tomu ale zatím nenasvědčuje. Chladím se džusem z mburucuya smíchaným s čajem z citronového listí, kterému naše hospodyně říká šamanský, a pomalu se chystám změnit revír. Ro hayhu Paraguay, che mborayhu añete. Opustím oblast indiánů Guarani a vydám se do krajin Toba a Wichi. Jejich děti jako duchové drkotají na dvoukolových vozech zapřažených do vyzáblých koní a svážejí odpad ze všech zaprášených čakeňských měst. Jsou jedním z těch ostudných symbolů a zároveň produktů naší moderní společnosti a křesťanské lásky. Je to sice už skoro sto let, co byla bible přeložena do jejich jazyka, ale návod na použití bohužel nikdo nepřibalil. A tak jim nezbývá nic, než jen to jediné a tisíckrát řečené, věřit. V boha, na kterého si nemohou ani sáhnout, ani ho zahlédnout mezi stromy západem slunce polité pampy. A tak tu žijí na území mezi nedostupným bohem, který sem dohrkal kdysi odkudsi z východu a o kterém se je všichni snaží přesvědčit, že je velký a dobrotivý a je třeba se k němu modlit, a dávno zapomenutými bohy svých otců či spíše dědů, kteří se před tím novým raději poschovávali do hlubin pralesa, pustiny pampy a pod hladiny řek. Jediné reálné, co jim zbylo, a jedinou jistotou k přežití zůstávají ty jejich káry a hladovějící koně a lidi, kteří jim jsou ochotni zaplatit za odvoz odpadu. Než za nimi do pampy dorazím, ještě si na pár dní zajedu pocvičit lunfardo a obdivovat manolovsko-labokáckou barovou modernu. Držte mi palce, ať v ní někde neuvíznu. |
|
Wopi 
josefk 