| Napadlo mě to při úplňku, co se vyhoupl po dešti nad Pampa del Indio. Procházel jsem se po dvoře Verlíkovic statku, bylo tam příjemně chladno. Jižní vítr se nás ještě na chvilku snažil vysvobodit z očekávaných veder. Kousek od Měsíce se potulovaly planety. Venuše a Jupiter. Po zemi putovaly žáby za vodou a společně s cikádami dotvářely noční divadlo. Hlavou mi znělo, jak ve sklepě žil myš, a nechal jsem se vláčet nočním šantánem. „To my tu máme každé jaro,“ promluvil ze tmy Blaho a já se probral ze svého snění o sklepích Semaforu. Usmáli jsme se na sebe, i když to v tom šeru nebylo vidět. Měsíc si pomalu plul kolem svých planet a my se odešli schovat před vřeštěním žab a cikád. Blaho mi otevřel sedmičku a sobě nalil pivo. Naše myšlenky o sebe občas křísly. Autobus jede ráno až v pět. Mám rád tyhle probděné noci s Blahem, je to vlastně jediný Čech široko daleko, ostatní, i když mluví dobře česky, jsou Argentinci. Teda, až na výjimky, jako je třeba paní Skupinová. S Blahem každé pondělí diskutujem o všem, o náboženství, o budoucnu našeho světa, o dobrých lidech, o práci a o tom, proč tu jsme. Náš hovor většinou ukončí autobus odjíždějící do Saenz Peňa.
Ze stropu padají černí mravci a kolem uší bzučí komáři a polvoriny. Déšť, který přišel po devíti měsících, probudil všechno, dobré i zlé. Koukám, kde se potlouká můj tygr, nevidím ho. Uvědomuju si, že po těch letech, co mě doprovází, trochu zešedivěl, a jen doufám, že si v nějakém rozmaru nezačne své šedivé chlupy vytrhávat nebo barvit. Mám ho rád takového, jaký je. Ale můj strach se ukázal zbytečný, šedivák se totiž právě vynořil zpoza rohu a očima mi říká: „Nechtěl jsi snad po mně, abych tě v tom horku doprovázel?“ Uznávám jeho argument a vypadá to, že dnešní večer budeme trávit po dlouhé době společně. Snažím se věřit tomu, že si zase nebude celý večer posílat z mého notebooku mejly a esemesky svým tygřicím, potřebuju totiž ještě něco na zítra udělat.
Prašná cesta z Quitilipi je zahalena do mlhy ze zvířené země, drobné částečky hlíny pronikají všude a lepí se na zpocené tělo. Polední slunce rozpaluje neklimatizovaný starý autobus, který se houpe ve výmolech po posledním dešti.
Jaro v Chacu je krásné období. Deště a bouře, které burácejí nad pampou, probudí po měsících sucha vše k životu. Rostliny, zvířata, stromy, hmyz, všechno spěchá, aby se před nadcházejícími a spalujícími letními vedry stihlo rozmnožit a ještě trochu posilnit a připravit se na dlouhé období sucha. Stromy kvetou, žáby putují k vodě, hmyz zcela zaplňuje prostor mezi nebem zemí a jeho krvelačná část útočí s vědomím, že pokud z obětí něco nevysaje, zůstane bez potomstva. Život na jaře se v Chacu několikanásobně zrychluje a celý tenhle kolotoč má samozřejmě vliv i na lidi, kteří tu žijí. Jsou šťastní, že vyprahlé pláně na čas pokryje zelená tráva, a začínají sít. Ve městech se v zahradních restauracích začíná prodávat točené pivo a lidi u něho vysedávají do rána a užívají si posledních chladnějších nocí.
Střídala se teď u mě návštěva za návštěvou, byl jsem rád. Pili jsme víno a povídali si. Já měl většinou trochu navrch, věděl jsem, co je v dalších dnech čeká. Věděl jsem, že je hory uhranou, a pokud se nebudou bránit, zakódují si někde uvnitř nutkavý pocit „vrať se sem“, který budou mít v sobě uschovaný už navždy. Tak jako já. Věděl jsem, když jsem je doprovázel k autobusu na západ, že je tam ta kondoří křídla dostanou, očarujou a donutí si zastínit oči rukou a přemýšlet o návratu. Totiž teprve tam, na západě, začíná jinej svět. Svět, který hlídá Pachamama a kondoři a který se zdá nekonečný. V čase i v prostoru. Ve vyschlé, sluncem rozpraskané zemi a taky v životě zdejších lidí.
Blaho je Čech, čeština nikdy nepřestala být jeho mateřským jazykem. Jak už jsem řekl, je tady jeden z mála, který když potřebuje rychle něco sečíst, počítá česky. Jeho předci odešli z Moravy v roce 1850. Odešli, aby zůstali Čechy; navždy.
Opět jsem vyšel ven, vítr mi přilepil triko na tělo a já zamyšleně pozoruju souhvězdí. Přímo nade mnou roztahuje ruce Orion a kousek od něho se předvádí Býk s Blíženci. Nad obzorem září Sirius. To magické oko do jiného světa.
Svět se v té jarní noci zdá teplý a věčný. Tygr, natažený v mé posteli, spí. |
|
patafyzik 
fungus2 