LiTerra

Autoři Stránka autora Názory autora Díla hodnocená autorem

Dílo #60440
Autor:	masáček
Druh:	Denní (s)potřeba
Kategorie:	Próza/Na pokračování
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	25.11.2009 06:52
Počet návštěv:	633
Počet názorů:	4
Hodnocení:	2

Führerův odkaz

Dneska jsem to v baru Lili přetáhl. Mohl za to ten indián, přimotal se ke mně, mával mi před očima volebním letáčkem a chtěl deset tisíc guarani. Z toho, jak zíral na mě a na prezidentskýho kandidáta Luga na letáku, mi došlo, že si nás ten chudák spletl. No taky byl opilý, že se držel na nohou velmi nejistě. Došlo mi, že Lugo opravdu vypadá jako můj starší bratr. Když zjistil, že ze mě žádné peníze nevyloudí, pokusil se mě alespoň obejmout, před tím vybalancoval dva kroky vzad a zase vpřed. Kroutil očima, mumlal cosi po guarani a jako svou poslední naději vytáhl z brašny nějaký plevel a zopakoval svůj požadavek. Deset tisíc. Pak procedil něco mezi zuby, sedl si na trávník a ztratil o mě zájem. Bar Lili je nový, jen pár kroků od Tres Hermanos, kde mají tak bídné víno, že jsem ho definitivně opustil. A že se u Lili dobře sedí, zůstal jsem tam, přemýšlel o tom indiánovi a taky o tom, proč je českým filmům pro cizince tak těžké porozumět. Jsou všechny moc zakoukané do sebe, do toho našeho češství, někdy až čecháčkovství a brání se tomu, aby je pochopil někdo, kdo pořádně nenaštudoval historii toho našeho dvorku. Na druhou stranu vyvolávají obdiv, že takový malý národ má svou vlastní osobitou filmovou tvorbu, a vypadá to, že si ji ještě nějakou dobu uchová. No tak jsem popíjel víno, červené, dovezené až odněkud z argentinského Cafayte, pozoroval, jak světla kolemjedoucích aut osvětlují směrovku na San Pedro, na Yuty a Caazapa, ale jak tím směrem už nikdo neodbočuje, kdo by se taky po půlnoci chtěl vydat tam, kde je jen štěrková cesta a na jejím konci Konec světa. A přemýšlel jsem, jak těm svejm Paraguaycům ten který film uvedu, aby připravované projekce neskončily fiaskem. Bylo to myslím v úterý, popíjel jsem ten Ruttiniho zázrak v La Bohéme, hned naproti El Faro, kde jsem minulej tejden omylem ukradl jídelní lístek. Vedle bliká reklama Střechy – Casa Syzchik. Vedle železářství Luzko a za ním další pokrývačství – Prohazka. Nebýt těch pár Norů, Němců, Libanonců a Japonců, tak je Encarnacion slovanský město. Když teda nad českým keltstvím přimhouřím oči. Ta multikulturnost se mi na jihoamerických městech právě líbí. Něco se v nich neustále vaří, míchá, přetavuje, až by se vám chtělo říct, že na konci toho zmatku bude nějakej novej člověk, ale není to pravda, na konci je jen zase další míchání a přetavování. Ještě se mi líbí, jak se do určitých částí města, do některých ulic sešouply stejné obchody a instituce. Jsou to části, kde nevidíte, tedy spíš necítíte nic jiného než květiny, pak zase na vás svoje špičky vystrkujou boty, v jiné ulici jsou poskládané obchody s oblečením, jinde zase zaprášené stavebniny, krvavé obchody s masem nebo bankovní domy hlídané strážci s buldočími obličeji a s brokovnicí. Bar La Bohéme je v ulici, kde se prodávají střechy. Už jste někdy přečetli pět knížek od jednoho autora za sebou? Ne? Já ano. Tedy dvě jsem již dočetl, jednu čtu a dvě jsou ještě ve frontě. A nebuďme malicherní, to, že jsem je navíc ještě prošpikoval i jinou beletrií, se nemůže počítat. Přesto, když jsem se svěřil Heleně, že čtu pět knížek Toma Robbinse v kuse, vysmála se mi. Ale přece Robbins není Coelo, který svého hrdinu nechá jít ze Španělska do Egypta a zase zpětnudnou pouští a ještě celý příběh rozdělí do tří knížek. Robbins, to je jinej kanón, je kuchař žonglér, který nejen každou knížku, ale možná každou kapitolu uvařil jinde a z něčeho jiného. A v každé z nich můžeš najít taky odlišný příběh, dokonce i ten svůj. Stačí otočit stránku a octneš se v úplně jiném světě. Jacques Rogge minulý týden řekl: „Potřebujeme dosáhnout v olympijském hnutí jednoty, která by nám pomohla překonat obtíže. Naším hlavním úkolem je zajistit dobré hry všem sportovcům, protože oni si je zaslouží.“ Nezdá se vám, že bychom si tato slova mohli přeložit také takhle? „Přece se kvůli tomu, že je v Číně totalita a její politika odporuje olympijské chartě, nenecháme připravit o tenhle kšeft.“ To ten policajt, co byl trochu při těle a jmenoval se Benito, Miguel Benito, byl upřímnější. Přisedl si ke mně v baru, který vlastní tady na Rutě Daniel Zarza. Nevím, jak se jmenuje, ale chodím sem. Je v Coronel Bogado a v celé Paraguayi možná jedinej, kde mají český pivo. Já sem ale chodím na víno. Miguel Benito si přisedl, objednal další pivo. Začal mi vysvětlovat, jak je paraguayská policie přátelská, pak začal o tom, jak ve státě chybí pevná ruka, poznamenal, že obdivuje český fotbal – už jsem se skoro zatetelil hrdostí, než stačil dodat:„protože v něm nehrajou černoši“ a nakonec se mi svěřil, že je vášnivým čtenářem a obdivovatelem Adolfa Hitlera. Dokonce se pochlubil svou teorií, že kdyby mu to komunisti nepokazili, mohl Hitler jako první vybudovat něco jako Evropskou unii. Trochu jsem váhal, zda si raději neodsednout, než dál poslouchat tohohle hocha, který se dal k policii za Alfredo Strossnera, a měl o světovém pořádku své představy. Vše za mě vyřešil autobus, který znenadání zastavil před barem, pozřel mého paraguayského Hitlera a nechal mě tu s myšlenkou, asi víte na co. Ani můj autobus mě nenechal dlouho čekat, po dvou sedmičkách mě krásně uspal a vyvrhl až ráno před brazilskou hranicí. Ušetřil mě divokých snů o Paraguayi plné nových Hitlerů, andělu smrti Mengelem, kolem jehož domu jsme se v noci autobusem prosmýkli, i o velkém Maovi, který se svými nevyčištěnými zuby usmívá a z rudého oblaku sleduje zahájení olympiády, kde tisíce lidí mává sportovcům svou rudou knížkou, zdá se, že na pozdrav. Když jsem se probral, sny byly pryč a mně už zbývalo jen načerno přeběhnout hraniční most a sklouznout dolů směrem k řece, k Lauře. Čekal mě příjemný víkend, procházky libanonskou čtvrtí, snění v buddhistickém klášteře, brazilské pivo, oslava Masáčkových narozenin v baru s Neiou a Lucineiou a usínání s hubenejma nohama vedle hlavy a se vším ostatním. Foz je nádherné místo k odpočinku. Napadá mě, že jsem vám ještě chtěl vyprávět, co jsem provedl Jaroslavu Maškovi, ale musíte uznat, už se to nějak nehodí.

Epilog

http://foto.masacek.com/albums/userpics/10001/paraguay081019.jpg (Masáček, Neia a Lucineia)

Počet úprav: 2, naposledy upravil(a) 'masáček', 25.11.2009 10:06.