No, asi jste poznali, jakou knihu jsem právě začal číst. Taky mi to trvalo! Dokonce jsem si ji koupil dřív ve španělštině než v češtině. Český překlad tehdy k sehnání nebyl. Se čtením jsem dlouho váhal, ale když už jsem to udělal, hned po pár desítkách stránek jsem si uvědomil, proč se autor tak zlobil za její první filmové zpracování.
Noc je jarní a měsíc jak velký horkovzdušný balón pluje městem. Chlápek, co si ke mně přisedl v baru El Chucaro, ze začátku moc nemluvil, ale pak mi začal vyprávět o svém dědovi, co byl Čech z Bulharska a přijel do Argentiny se svým otcem, a o babičce, kterou na loď pro nemoc nevzali a se kterou se rodina už nikdy nesetkala. Nikdy se nedozvěděli, zda se vrátila zpět do Bulharska. Děda stále věřil, že něco vydělá a vrátí se za ní. Jenže pak umřel.
Chlápek se odmlčel a oba jsme jedli a dolévali víno a mysleli na svoje věci. Byla noc a v dálce do pampy přistával balón.
Často přemýšlím, proč jsem si už v dětství oblíbil obrazy Kamila Lhotáka. Obrazy o svobodě, které ve mně vyvolávaly pocit snění. Snění odlepit se od země. Ale nebudu vám nic nalhávat, stejné pocity ve mně vyvolávají nejen obrazy, ale i vyprávění desítek, možná stovek dalších známých i zcela neznámých malířů, hudebníků, povalečů, kamarádů a žen.
Opil jsem se pár láhvemi Pinot noir. Ležím v průvanu na posteli a myslím na své rozhodnutí opustit svou práci na univerzitě. Dělá mi dobře, že se ho ještě trochu bojím. Ale je to takovej ten příjemnej strach. Takovej, co potřebujeme, abychom vůbec zaznamenali, že se něco děje. Je půlnoc a do mého strachu se spustil déšť. Krásně voní pampou a rozpálená betonová silnice za oknem syčí. Vůně všech těch kvetoucích stromů teče okny do mého bytu.. Oblékám se, je čas vypadnout někam ven.
Mam rád knížky, poslouchám muziku, trochu jsem propadl divadlu a rád se podívám na pěknej film. O všem pak rád mluvím, přemýšlím a někdy i sním. Jedno je mi ale jasný, knížky, filmy, divadlo i muzika jsou vlastně jen náhrada té části našeho života, ke kterému jsme se zatím neodvážili.
Indiánka za mnou přijela od 250 kilometrů vzdálený řeky. Řekla, že jí moc chybím, ale pak někam zmizela. Někde se potulovala městem skoro až do rána. Zaslechl jsem její klepání na dveře, a když jsem otevřel, uviděl jsem její šťastný obličej. Objala mě, a když jsme se milovali, začalo svítat. Čas ztratil cenu, a podal tak další důkaz o své neexistenci.
Černej, rozcuchanej chlápek, potácející se nocí, jako zatracený genius loci, na mě kulil oči, když jsem vyprovázel „svou“ Indiánku na ranní autobus. Město se probouzelo do horkého dne.
Jarda Tichý je zvláštní Čech, přijel sem do Sáenz Peňa asi před 6 lety. Jediný důvod, proč se zpočátku stýkal s ostatními Čechy, byl ten, že potřeboval pomoct s vyřízením papírů a taky si na jejich adresy nechával posílat peníze z Čech. Na svou nikdy. Párkrát za nim taky přijela nějaká žena, všem tvrdil, že manželka. Po čase se s místními Čechy přestal stýkat úplně. Když jsem se ho ptal, proč se přistěhoval právě sem, do té nejšerednější díry v Argentině, vyhýbavě odpovídal, že chtěl mít klid. Otevřel si pizzerii na hlavní třídě, ale obrat v ní mu mohl stěží vydat na nájem. Názory obyvatel Saenz Peňa, co s ním přišli do styku, se různily. Jedni tvrdili, že je špión a potřebuje se tu zabydlet, druzí zase, že tam za mořem musel ukrást balík a tady se schovává buďto před spravedlností nebo před komplici, kterým vypálil rybník. Všichni se ale shodovali v tom, že zmizí ze Saenz Peňa hned po tom, co po 5 letech pobytu dostane argentinské občanství. Nu a je to asi měsíc, jdu kolem prázdné pizzerie a na výkladu čtu nápis Na prodej. Po Jardovi ani památky. A mně blesklo hlavou, že něco na tom, co se mezi lidmi povídá, bude asi pravda.
Kdysi jsem napsal, že není týden, abych nepotkal nějakého nového krajana. Jako by tu těch potomků českých emigrantů bylo nekonečno. Jsem rád, že o mě vědí a že se ke mně hlásí. Mám vždy dobrý pocit, když se s někým takovým potkám a na chvilku se pro něho stanu pojítkem s vlastí jeho otce či děda. V tu chvíli jsem rád, že jsem vystudoval geografii a mohu většinou bez zaváhání odpovídat na jejich zvídavé místopisné dotazy nebo je potěším tím, že jim řeknu, co jejich příjmení znamená ve španělštině.
Tuhle za mnou přišel Juan s tím, že si postavíme a otevřeme v Saenz Peňa českou hospodu. Že já bych jako vařil a on hlídal plac. No nápad je to dobrej, a tak se zdá, že se tu v Chacu ještě nějakou dobu zdržím. Zbývá jen dořešit dovoz točeného českého piva. Blíží se totiž léto a v létě se v Argentině pije pivo, točený.
Má mysl se znovu noří do Kunderovy „Nesnesitelné lehkosti bytí“ a já sám sebe přistihuji, že vlastně nečtu. Jen přemýšlím. Možná jen sním, o té části života, kterou jsem ještě neprožil.
-rm-