Pan Geschwinder se neobratně posadil na posteli a nohama nahmatal pantofle. Otočil hlavu směrem k oknu: „Tam je dneska ale tma, kolik je vůbec hodin?“ Zapomínal si se železnou pravidelností sundávat pásku na očích. Tu používal, aby ho v noci nerušilo ze spaní nějaké světlo. „Je půl deváté a pojď už!“, ignorovala zmínku o počasí jeho paní. George udělal prvních pár kroků a narazil do nástěnného zrcadla. Teď si uvědomil, co se přihodilo. Dobře znal tento okamžik. Strhnul si pásku a zuřivě s ní pohodil na postel – á už zase! Nad snídaní se moc dlouho nezdržel. Jeho myšlenky už směřovaly jinam. V očích mu planula zvláštní vášeň. Filatelistická vášeň. V knihovnách po celém domě byla samá filatelistická alba. Knih by se našlo opravdu jen málo. „Kam zase spěcháš, seď a dojez si to…“, řekla mu už s pochopením jeho žena. „Musím. Musím, dneska je na řadě Maurititus!“, už neslyšel a neviděl nic kolem sebe. Jenom známky. Třídit, přebírat, obracet, přesunovat, vyrovnávat, zarovnávat, seřazovat, zařazovat, katalogizovat, sečítat, odčítat… Oddával se těmto vášním s naprostým uspokojením. Neznal větší radosti než celé dny vysedávat s lupou a pinzetou nad známkami.

Sbírka čítala na statisíce a možná na stamilióny známek. Měl všechny, co byly kdy vytištěné, namalované a vydané. Měl je s nejrůznějšími poštovními razítky i bez razítek, ze všech možných let i nelet, se zoubkováním i bez zoubkování, prostě všechny, co si kdy dovedete představit. Tedy – všechny až na jednu. Ano, opravdu. Na celém širém světě existuje jedna jediná známka, kterou on, George Geschwinder, nemá a nedaří se mu ji získat.

„Jak je to potupné“, říkává často stojíce u okna s pohledem upřeným kamsi do dáli. „Tak si to tak neber, Georgi, jedna známka z tolika“, snaží se ho stále utěšovat jeho žena, která pro něj má vždycky tolik pochopení. „Ty netušíš, Julie, co to znamená… Bez té jedné, je tohle všechno“, máchl rukou a přejel zrakem po celé místnosti, „tady kolem k ničemu. Nemá to žádnou cenu.“ Úplně se při tom rozpálil, zase pohlédl z okna a začal se uklidňovat.

Známka, která schází, byla vydána zhruba před dvaceti lety. Jenom pár kousků. Jednalo se totiž ve své podstatě o nepovedené zmetky. Omylem se do bravy na tištění známek přimíchala barviva ve špatném poměru a místo zeleného vznikl -- Modrý kormorán.

George už utratil spoustu peněz, aby ji mohl mít. To je také důvod proč musí bydlet teď tak daleko od civilizace v opuštěném stavení. Všechny jeho cesty za kormoránem, však nebyly zatím úspěšné.

Poslední cestu podnikl před pěti lety do Mongolska, kam prý poslali poslední natištěný list známek. Tam je vypoužívali jako naprosto bezcenné běžné známky na denní korespondenci. Jedinou, kterou našel a měl dokonce i možnost spatřit na vlastní oči, shořela chvíli před tím, než mohl zasáhnout, v plamenech. Několik měsíců po příjezdu domů míval ještě noční děsy a nemohl spát. Proto teď musí používat pásku přes oči.

Seděli teď oba dva v obývacím pokoji. Zatímco George přebíral známky, Julie si četla v časopise, co přišel s čerstvou ranní poštou, někdy před třemi měsíci. George už zase upíral pohled k oknu. Vstala, odložila časopis před něj na stůl, ten obešla a obejmula ho. „No tak, Georgi, však ty ji jednou najdeš. Uvidíš. Přijde nám psaní, které pošle úplně neznámý člověk a na něm bude známka s Modrým kormoránem.“ Georgovi oči se zalesknuly. Teď už se díval do stolu, jako malý kluk, který provedl něco špatného. Náhle však zůstal nehybný jako z kamene. „Co se ti stalo?“ strachovala se Julie. „Mo- mo- mod- mod- je tam…musím…mo- mod-…“ ukazoval prstem na fotku v časopise. Byl tam článek o „nějaké politice“, který Julie zcela automaticky přeskočila. Teď si ho prohlédla lépe. Mongolský prezident našel svého ztraceného nevlastního bratra někde v jižní Americe a posílá mu dopis. „No to je milé,“ řekla s dojetím Julie. „Ten dopis, známka, tam, je tam,“ mohl konečně promluvit George.

Na dopise, adresovaném kamsi do jižní Ameriky, nejspíše už také dávno odeslaném, je známka modrého kormorána. „Snad ještě nebude pozdě. Musím jet. Raději hned než zítra!“ Jeho milá žena mu pomohla okamžitě sbalit. Sbalila si i svoje věci a podívala se na George: „Půjdu bydlet k dětem, než se vrátíš. A moc se mi v těch dálkách nepomačkej!“

Část cesty pojedou tedy společně. Vyšli kvapně z domu k příjezdové cestě a zastavili první taxi, které jelo kolem. Tak se stalo, že již na jaře stanuli na nástupišti dvacet mil vzdáleného vlakového nádraží.