Houpání trenýrek visících do dvorka tlumí vášeň Rudé květy za oknem hrdě ční a lákají čmélaky Ti však nepřiletí, na místo toho šedé vločky sněhu A klikaté cesty lehce tančící do rytmu houkání lokomotivy (zdaleka zní smutný hoboj pražců kolejí)
Stařenka z okna vesele zamává cestujícím ve vlaku Nikdo si nevšimne té podlouhlé vrásky ve tváři Která při bližším ohledání, které cestující nestihne Stane se vlastně jizvou způsobenou pohrabáčem (teda vlastně rukou opilého manžela)
Nádraží za městem není až tak osamocené Výletníci vystoupí a smutně se sunou cestou Která ústí do ruchu velkého komplexu továrny Osamělý cestující neochotně nastupuje zpět do vlaku (jedoucího ovšem opačným směrem)
a co teprv podvečerní výlet, když stíny domů vytvářejí v kupé obrazce, a skrz otevřené okno kroží kolem stěn babí léto... a ty obrazce se různě množí, ztrácejí a odvracejí, tvoří zlovolné nálady a pak zas slunce vyprskne nějaký ten šíp světla... a brzy se bude stmívat v té oslňující náladě uhýbající a utíkajících stromů, a na nějakém nádraží, kde vlak zrovna zastavil, se rozpláče dítě, že nechce vystoupit...