Uplynula asi půlhodina a vyděšená Máša konečně dorazila ke zdroji tajemného světla. Na okraji černé tůně stálo na podstavci torzo pískovcové sochy. Znetvořená postava částečně pokrytá kobercem lišejníku, držela v jediné kompletně zachovalé paži planoucí pochodeň.
    Sotva dívka dorazila až k podstavci, prohnal se planinou poryv studeného větru a uhasil mihotavý plamen.
    Máša už tak na pokraji zhroucení, se rozklepala strachy. Tohle nevěstilo nic dobrého. Opatrně se rozhlédla kolem sebe, jenže nic nebezpečného nezaregistrovala. Její pozornost však upoutala další socha skrytá za seschlým křovím. Kamenná kráska v nařasené suknici mlčky zírala na ponurou scenérii a usmívala se navzdory faktu, že přišla o obě ruce a na hlavě jí vyrostl trs trávy. Netrvalo dlouho a Máša objevila ve svém okolí asi další desítku podobně postižených skulptur. Pomalu jí začalo docházet, kde se zrovna nachází.
    Rozmístění zničených soch totiž nebylo nahodilé, jak si na první pohled myslela, nýbrž osově symetrické. Kamenné seskupení dohromady vytvářelo pravidelný geometrický obrazec. V okamžiku, kdy Máša nalezla oprýskanou balustrádu s řadou barokních váz, už měla stoprocentní jistotu. Nebyl pochyb o tom, že se nalézá v „okrasném“ parku obklopující Pustý zámek.
    A teď konečně začíná to pravé vzrůšo! Tetelily se blahem druhé myšlenky.
    Máša jejich radost nesdílela. V paměti si vybavila všechny informace, které se týkaly opuštěného zámku.
    „Zámek ve tvaru písmene „H“ byl postaven v 18. století, třikrát vyhořel, několikrát přestavován, po druhé světové válce znárodněn. V 60. letech se stal součástí vojenského území. V 70.letech vyškrtnut se seznamu památkově chráněných objektů.  Desítky let opuštěn a pomalu vykrádán. V poslední době systematicky rabován Georgovou partou.“
    Fascinována svými znalostmi ani nepostřehla, že se za jednou ze soch ukryla temná silueta.
    Máša ukončila stručnou historickou přednášku a opřela se o kamennou balustrádu.
    „A teď babo raď! Co mám dělat?“ řekla poněkud sklesle, když si uvědomila, že se ocitla ve slepé uličce. Sice se řídila všemi pokyny, ale nikdo už jí neřekl, co se bude dít až dorazí ke svému cíly.
    Co by se dělo? Přijdeš do baráku, šlohneš nějakou věc a vrátíš se domů.
    „Ale jak se mám vrátit, když les zmizel neznámo kam?“
    To neřeš! Když se odsud dostala Týna, tak ty taky.
    Poblíž sochy s vyhaslou pochodní náhle prasknula seschlá větev a na hladině černé tůně se mihl odraz postavy v černém plášti.
    Perverzní úchylák! Už si jde pro tebe!
    Máša sebou trhla. Vyvalila oči a dala se na zběsilý útěk. S výrazem šílené laně se prodírala vysokým porostem seschlé trávy a snažila se vyhnout zrádně bublajícím jezírkům. Minula zříceniny altánu a hbitě zdolala zvětralé pískovcové schodiště. Když už si myslela, že svému pronásledovateli unikla, stalo se něco zvláštního.
    Zem se otřásla a vzduchem se začalo šířit rytmické dunění. K svému zděšení v něm rozpoznala zvuky koňských kopyt.
    Úchylák na koni!
    Máša okamžitě zrychlila tempo. Přeskočila povalenou kamennou vázu a vyhnula se obloukem šípkovému keři.
    Tajemný jezdec jí byl neustále v patách. Dusot kopyt neustále sílil a sílil a neúprosně se přibližoval.
    Vyděšená dívka mezitím dorazila na vydlážděný chodník z jedné strany lemovaný řadou bezhlavých soch.
    Kam teď?
    Rychle zmapovala území. Chodník vedl bezpochyby do Pustého zámku. Tam ale neměla namířeno. Nebo snad ano?
    No to ani nemysli a mazej zpátky do bažin! Tam se koníčkovi bude špatně běžet.
    Máša dala na radu druhých myšlenek, přeběhla přes cestu a skočila do nejbližšího roští. Propletla se mezi pichlavými větvičkami a po čtyřech se doplazila k hromadě zvětralých kamenů.
   Najednou vše utichlo. Dokonce ani moucha si nedovolila zabzučet.
    Máša se  přitiskla k hromadě kamení a hrůzou ani nedýchala.
    Ticho před bouří.
    Vtom za sebou uslyšela koňské zaržání. Prudce otočila hlavu a zírala přímo do nozder mohutného vraníka. Když zvedla oči o něco výš, spatřila i svého pronásledovatele.
    Sbohem a šáteček.
    V tu chvíli by se v ní krve nedořezal. Máša zbělela jako křída a nahlas zařvala.
    Na koženém sedle sedělo vzpřímeně odporné stvoření s opeřenou hlavou, které dominoval velký černý zoban. Místo rukou mělo odporné pařáty se zahnutými drápy, které částečně zakrývalo pod záhyby potrhaného pláště.
    „Vítám tě, Mášo!“ pronesl Netvor lidským hlasem, „doufám, že jsem tě moc nevyděsil? Určitě ti o mně Týna vykládala. Nebo snad ne?“
    Máša na něj vyvalila oči a naprázdno otevřela ústa.
    „Aha! Takže se o mně nezmínila!“ usoudil Netvor dle její reakce, „budeme to muset napravit. Dovol, abych se ti představil. Jsem tvůj prapraprapradědeček. Ale klidně mi můžeš říkat  Netvore.“
    Máša zalapala po dechu a omdlela.
    „Děkuji ti za vřelé přivítání,“ proneslo stvoření pobaveně a sesedlo z koně. Sebralo bledou dívku do náruče a posadilo jí do sedla místo sebe.
    „Dones jí bezpečně domů,“ zašeptal vraníkovy do ucha a poplácal ho po zadku, „já jdu zatím ulovit něco k snědku.“
Kůň spokojeně odfrknul a zamířil po chodníku vstříc svému domovu.

    Uplynula nějaká doba, než se konečně Máša probrala. Mezitím vraník urazil několik kilometrů, po cestě se stačil napást čerstvé travičky a pokecat s párkem jednorožců. V okamžiku, kdy dívka otevřela oči, se už v dáli začaly z mlhy vynořovat obrysy mohutného zámku.
    Máša zamžourala očima a měla co dělat, aby nesletěla z koňského hřbetu.
    „Do prdele!“ vypustila z úst a rychle se zachytila vraníkova krku. Nechápavě zírala před sebe a nemohla uvěřit tomu, co zrovna vidí. S faktem, že sedí na koni se docela rychle vyrovnala, jenže její druhé myšlenky zaregistrovaly o něco větší problém.
    Zdá se mi to, nebo …Tohle přece není Pustý zámek.
    Stavba, která se pomalu přiblížovala ani v nejmenším nepřipomínala Pustý zámek, jak jej znala z fotografii. Tenhle zámek spíš připomínal neudržovaný palác, než omšelou ruinu uprostřed vojenského pásma.
    „Hlavně, že je ta potvora pryč,“ oprášila Máša své hrůzné vzpomínky a zhluboka si oddechla.
    „Ta potvora už nějakou dobu stojí za tebou!“ ozval se za ní hlas Netvora, který se mezitím stačil vrátit z lovu.
    Máša se ohlédla a zalapala po dechu. Opět na ni šly mdloby. Jenže tentokrát se nemohla rozhodnout, co jí způsobilo větší šok. Buď to zkrvavená laň, kterou mělo monstrum přehozenou přes rameno, nebo fakt, že na ni Netvor vesele zamával pařátem a pokusil se o úsměv, což v případě, kdy máte zobák, jde velice obtížně.
    Máša se nakonec rozhodla, že zůstane při vědomí. Jenom rychle zavřela oči a snažila se mozek přesvědčit, že všechno je jen jedna velká bláznivá noční můra.
    „Vidím, že jsi ještě v mírném šoku,“ pronesl Netvor starostlivě a zastavil vraníka, „V žádném případě nechci, aby moje vnučka měla z našeho setkání doživotní trauma. To by mně vážně moc mrzelo. Radši si promluv s Týnou. Ta ti určitě dosvědčí, že mám s tebou ty nejlepší úmysly.“
    S Týnou? Ono to zná moji sestru!
    K Mášině překvapení vytáhl Netvor z pláště ošoupaný mobil, který byl místy potřísněný od laní krve. Špičkou drápu vyťukal telefonní číslo a přiložil si přístroj k místu, kde obvykle mívají lidé ucho.
    „Sice je tu špatný signál a operátor často hlásí, že volané číslo neexistuje, ale na to si rychle zvykneš,“ obrátil se k Máše a pokusil se tvářit co nejmírumilovněji, „Až budeš mluvit se setrou, snaž se být co nejstručnější. Ať mi zbytečně neprovoláš kredit!“

    Florentýna zrovna dokouřila další cigaretu, když vtom jí v kapse zazvonil telefon. Podívala se letmo na displej a na tváři se jí vykouzlil zlomyslný úšklebek.
„Sestřička dorazila do zámku,“ přednesla tu důležitou zprávu všem členům Georgovy party, „a teď mi určitě volá, abych jí poradila, co má přesně ukrást.“
„Tak už nás nenapínej a vezmi to,“ vyjela po ní netrpělivě Ema.
„Haló?“ pronesla Týna teatrálně a sledovala reakce svých kolegů.
„Týno,“ uslyšela vyděšený hlas své mladší sestry, „ta obluda mluví a tvrdí, že je můj dědeček!“
„Mášeno, nejdřív se uklidni a rozmysli si, co mi chceš říct.“
„Ale vždyť to přece nedává smysl?“
„Ale dává,“ pronesla vážným tónem Týna, „když se uklidníš a začneš logicky uvažovat, sama na to přijdeš.“
„Ale já se nemůžu uklidnit!“ naléhala Máša, „jsem ztracená uprostřed bažiny a na krk mi funí kůň.“
Týna dostala záchvat smíchu. „To chce klid, ségra! Hezky si sedni na nějakej pařez a zhluboka dýchej.“
„To mi nepomůže, když tu stojí MŮJ DĚDA!“
Týna najednou nevěděla, jak má sestře odpovědět. Kdyby telefonovala o samotě, bylo by všechno snazší. Jenže v tuto chvíli na ni zíraly čtyři páry oči a hltaly každičké její slovo. Proč sakra musela sehrát tenhle tyátr? Kdyby zalhala, že jí volá babička, bylo by všechno snažší.
„Aha!“ pronesla nakonec, „Uděláme to jinak. Já ti položím pár otázek a ty mi na ně odpovíš buď „Ano“ nebo „Ne“. Rozumíš?“
„Ano!“ pípla Máša.
„Tak můžeme začít? Otázka první: Už jsi v Pustém zámku?“
„Ještě ne!“
„Něco tě zdrželo?“
„Ano!“
„Tamta záležitost?“
„ANO!“
„To je dobře. Když já jsem byla v zámku poprvé, potkala jsem daleko horší věci.“
„Fakt?“
„O tom si povykládáme až doma.“
„Takže Ono je doopravdy můj děda?“
„Jasně, že je. Schválně hádej, kvůli čemu si tam musela jít sama.“
„Abych poznala děsivé rodinné tajemství? A členství v Jiřinově partě sloužilo jako alibi.“
„Chytrá holka.“
„A ostatní o něm vědí? Myslím tím Jiřin a zbytek party“
„Nemají o tom ani šajna.“
„Tomu nechápu. Vždyť už  byli v zámku několikrát?“
„Ne nebyli.“
„Oni rabovali v jiném zámku?“
„Správně.“
„Takže něco jako alternativní realita?“
„Vidím, že sledování scifi má na tebe blahodárný účinek. Jen tak dál. Už ale musím končit. Až se budeš vracet domů, vezmi sebou nějakou blbost. Ema naposledy donesla kliku od dveří. Tak se snaž, abys ji něčím přetrumfla ať má vztek.“
„Tak dobře,“ pravila Máša, „donesu něco extra.“
„Zatím čau.“ Týna zavěsila.

    „Tak co?“ zeptal se starostlivě Netvor, „už je všechno v pořádku?“
    „Jo, Netvore,“ vyhrkla Máša bezmyšlenkovitě.
    Tak to je psycho! Můj dědeček je mluvící pták!
    „Včera jsme si s Týnou poslali několik mailů. Prý máš být doma kolem šesté hodiny,“ usmál se děda, „takže máme asi tak hodinku času na to, abychom se lépe poznali.“
    „Ty jsi připojený k internetu?“ vyvalila na něj Máša oči.
    „Jsem sice zrůda, co bydlí ve strašidelném zámku, to ale neznamená, že jsem sto let za opicemi. Na střeše mám připevněnou mikrovlnou anténu a několik solárních panelů. Rychlost sice není nic moc, ale na maily a chatování bohatě stačí.“
    „A kde si tady v bažinách splašil počítač?“ nemohla tomu Máša uvěřit.
   „Můžeš třikrát hádat,“ mrkl na ní Netvor, „když ti rodiče před rokem kupovali nový počítač, hádej kam tu starou šunku strčili? Ke mně!“
  „Máš ještě nějakou otázku než vyrazíme na prohlídku mého sídla?“ obrátil se naposledy ke své vnučce.
    Máša na chvíli zapřemýšlela a pak se zeptala na tu nejbizarnější otázku, jakou kdy někomu položila: „Jak to, že nesnáším vejce, když  mám za příbuzného ptáka?“
    Netvor se hlasitě zasmál až masařky poletující kolem vraníkova zadku hrůzou popadaly k zemi. „Je to trošku složitější, než jak to vypadá. Sám vlastně nevím, jestli jsem víc člověkem nebo dravcem. Tvoje praprapraprababička ale byla 100%ní člověk. Naštěstí měla silnější geny než já, takže díky tomu tvoje maminka nevypadá jako zmutovaná slepice.“
    Máša se dala do smíchu. „A ještě mám jednu otázku. Jak jste se vůbec dali s babičkou dohromady?“
    „Znáš pohádku O krásce a zvířeti? Ona byla romantická naivka s mírně zoofilními zálibami a já opuštěný dravec trpící samomluvou. Sice si babička z počátku myslela, že mě polibek z pravé lásky promění ve švarného prince, ale nakonec se spokojila s drsnou realitou a myslím, že nám to těch sto let docela klapalo.“