Ona a on,

jeden druhého,

druhý jednoho,

víceméně stejně směli,

vzájemně se milovat.

A v tom jednom krásném jméně,

LÁSKO,

vzájemně se jmenovat.

 A pak na pár dní,
bylo stále méně méně toho jejich „více“,
a zbylo už jen více méně samé „méně“.

 A je-li méně nežli více,
jak v tom jednom krásném jméně,
nezbude už žádné více.

...LÁSKO...
...Tvé jméno už mi nepatří...
...sbohem...
...víceméně...