Touha po (ne)uskutečněném

Z předsíně buch buch tlumeně zněl,
na povrch těla vydrat se chtěl
Vyřvat to všechno čeho se bál,
pro sebe potichu šeptal si dál
Pod žebry tísnil se, zaslouživ víc,
znaje jen rub, chtě poznat líc
Každičkou minutu, každičkou vteřinu
toužil už nadobro železnou peřinu
odkopnout ze sebe, přetěžkou koulí
zastaven jest a spoustu boulí
odhodlán přehlížet, jenom když bude moct
přispěchat na pomoc, přispěchat na pomoc,
přispěchat na pomoc…

Čepel tu náhle projela tím,
co pro něj stalo se osudným
Železná klícka s bezbranným ptáčátkem
otevře dvířka, to zdá se být začátkem
skutečného okamžiku
- zesláblé ptáče ufrnkne v mžiku!
Tělo už skomírá, ptáčeti děkuje,
bolesti zbaveno. V nebi se rokuje
přijmout či nepřijmout, byl-li to hřích,
tělu to nevadí, zmítá jím smích
Do pekla, do nebe či zůstat před branou,
životem prošlo a písničkou ohranou
nedá se zmást

V tom kolem ptáčátko zoufale proletí,
stýská se po kleci, peřině, zajetí
Hodlá se vrátit a klove do těla,
takhle by svoboda vypadat neměla!

Z předsíně buch buch tlumeně zní.