Tvoje vlasy hoří, veverko
a oříšek se zakutálel
někam pod mé srdce.
Budeš mě muset otevřít
a vyndat střepy,
aby ses dostala
k pokladu.
A nenech skořápku v tepně,
protože mě může zabít,
tak lehce jako nůž,
vražený mezi má žebra.
Trochu to bolí, což nechápu,
vždyť nikdy nic necítím,
tak proč dnes.
Tak nějak se mi občas zdává,
že mě lidé podceňují
a čím víc to dělají, tím víc
nesnáším sama sebe.
Občas rozdat se chci,
někdy jen po kouscích
se rozpadávám.
Snad ze mě nikdy nebude
notorik, když piju jen pivo,
zrzavou vodu, co bližší je ti,
než dokážu být já.
Sama ani nechci, žít nablízku,
možná se jen bojím,
že mi někdo zase ublíží.
Tvoje vlasy hoří, veverko,
a já si pro jistotu, příště,
vezmu hasící přístroj,
abys neuhořela v plamenech.
A zatímco popíjím instantkafe,
zapaluji si těžkou cigaretu,
ty hoříš.