Jsem unaven.

Život můj se třese,

jak poslední list v lese,

co čeká až jej snese

vánek večerní.

Kroky mé se krátí,

co nestačil jsem v mládí

doufat,  že se vrátí,

nic však nezmění.

Myšlenky mé poslední patří tobě.

Ne vždy jsem dával,

však vždy chtěl jsem brát!

Než zabydlí se v hrobě

těla naše obě,

chci ti říct, že mám tě rád.

Nestačil jsem povědět ti všechno,

co na srdci jsem nosil.

Nestačil jsem vykonati téměř nic,

oč v modlitbách jsem prosil.

A teď už končím, zhasínám,

pod stromy zvolna usínám.

Však jednoho dne se znovu narodím

a znovu otevřu své oči plné nadějí

a ty vedle mě budeš stát,

až ústa má se zachvějí.

A znovu budu v dešti tančit

a líbat tvoji tvář, co v ruměnci se skrývá

a znovu budu  vidět lásky zář,

jak do srdce se vrývá.

Znovu budu cítit slané slzy tvé v mých ústech,

i smích tvůj zazvoní mi znovu do uší

a znovu budu slyšet toužebná tvá  slova,

co všechny bouře přehluší.

Znovu budu cítit hlasivek svých chvění,

až říkat ti budu, že žádná nad tě není

a potom …jako Paris Afroditě,

znovu a znovu šeptat ti budu … miluji tě.