Běžela. Nevěděla kam, spadané podzimní listí jí šustilo pod nohama, bosá chodidla se sotva dotýkala země. V dlouhých, zcuchaných vlasech bodláčí a luční kvítí. Tak volná, tak nespoutaná. Nepolapitelná jako jarní pápěří, divoká jako horský vítr. Ráda tančívala s blesky, ráda se těšila zvuku hromu a za měsíčních nocí naslouchala hlasům dětí noci. Ráda se toulala, vplétala si bodláčí a ostružiní do vlasů a nemyslela na nic. Černýma očima sledovala času plynutí kolem sebe, seděla na strmém skalisku v lomu a dívala se do hlubin temného vodního zrcadla. Co asi uvidí dnes....
Večeřel kotletu. Nevěděl proč. Vlastně ani neměl hlad. Jeho zuby se bořily do křehoučkého masa a šťáva mu kolem dásní stékala pod jazyk. Baštil. V dlouhých kostnatých prstech svíral lahváče. Naslouchal tichému šumění, které vycházelo z hrdla flašky. Nenasytný jak hyena, žíznivý jak vyschlá houba. Rád pojídal grilované pochoutky, rád popíjel dobře vychlazený rezavý mok. Vždycky všecko snědl a vypil sám, dětem nikdy nic nenechal. Rád se přejídal, lil si pivo do krku a nemyslel na nic. Vodnatýma očima nepřítomně sledoval svět, který šel líně okolo a nevyrušoval. Seděl na dřevěné sesli a díval se do řezavého uhlí, nad nímž se dopékal další steak. Zítra si dá nejspíš karbanátek...