Spousta věků a spousta let,
spousta moudrosti a špetka hlouposti.
V šustícím zlatém koberci spadaného listí,
jako slz smutného starce bez koruny.

Slunce vychází a jeho paprsky lechtají větvoví stromů,

začínají se smát.

Jejich listoví šumí jako hlasy zvonů,

vítají krále, jenž vprostřed lesa má stát...

Úctu ducha čistého,

srdce upřímného.

Jsi-li obdarována,

pozdrav našeho pána

a skloň duši až k zemi.

Moudřejšího a staršího v našem hvozdu není.

Pokloň se, dívko,

neboj se nic.

Pokračuj v cestě,

a dozvíš se víc.

Je a není mu rovného,

z rodu lidmi porobeného.

Přec on svobodný je,

tvář jeho zbrázdily slz krůpěje

a jeho srdce puká.

Z lidských duší a jejich činů, které jim sám ďábel vnuká.

Povstaň lidská dívko,

poznala jsi tajemství.

Pokračuj v cestě,

ostatním ničeho neříkej, ať  sami to zví. 

Slunce zapadá a měsíc vychází zas,

spolu s hvězdami.

Všechno již pohltil stříbřitý jas,

Stále bdí král s jeho královnami.