Co kdo kdy chtěl? Co kdo kdy někdo chtěl po mně? Možná...probuzení? Slib, že z tohohle všeho se dá probudit...?
V tom slově "probudit" je tolik touhy...touhy a marných nadějí...

Dvě osoby seděly vedle sebe, navzájem se podepíraly.
"Tohle je jenom sen-" zvedla jedna z nich ruku a zdálo se že líným gestem ukázala na krajinu kolem.
V tom gestu byla ale zoufalost. "Probuď mě!"
"Jak?!" výbušná otázka druhé osoby v sobě nesla vztek na falešnou existenci.
"Nevím..."
Obě postavy ztichly. Slabý vánek je lehce hladil po tvářích...s milostí...s neexistencí...
"Až budeš vědět jak...tak..."
Zkoumavý pohled upřený na mluvčího. Drobné přikývnutí.

Nikdy po mě nikdo nic nechtěl-jen jedenkrát. Vždy to byla představivost, vytvářející dokonalé sliby, které plním-tak hmatatelná a skutečná... Stačilo by pár slov, aby se sen stal skutečností... A pak...když ten sen konečně přišel...

"Co to probuzení?! Byl to slib!" zoufalost vyjádřená barvou hlasu se zhmotnila do obrovských rozměrů.
"Já tě nemůžu probudit, chápeš? Protože jinak by čekalo probuzení i...mě..." poslední slovo v sobě neslo despekt...možná ani nebyl chtěný...
"Ale-ale, vždyť-" zmatek se rozlezl do všech koutů snu.
Zmatek, ponížení, vztek, lítost...
"Promiň."
Druhá osoba zavrtěla hlavou. "Tady omluvy nepomůžou..." pomalu odcházela, i když věděla, že odsud nikdy nikam neuteče. "Tímhle zrazuješ sám sebe..."

Touha po slibu se stala skutečností ve věčném snění...je šance se probudit, ale tu marním v neskutečnosti, jen se zahřívám slibem...