Loudala se zamyšleně podél Anabar. Vzdor, jejž potlačovala, připomínal výzvu sílícímu proudu. Bojovat a možná podlehnout... Letní příval vody ji odedávna vzrušoval. Cítila tající hory ledu na jejím začátku. Tušila větrem rozhoupaný oceán na konci. Jedno ani druhé dosud nespatřila. Jen hlínu břehů sibiřské tajgy. Pak špinavé město, do kterého se tak nerada vracela. Nebylo kam pospíchat. Prázdniny teprve začínaly.
  První minuty návratu po měsících odloučení od domova.   Ve škole jí každý rok, přes všechna tátova utěšování, připadalo čekání na léto nekonečné a nespravedlivé. Ještě teď jako by ji pronásledovala jeho slova: "Jednou se nenadřeš tolik jako my, vesničani. Možná dostaneš práci ve městě. Hlavně musíš mít dobrou školu..." Příště si ji vybere blíž, aby mohla být častěji doma...
  Jaké příště?, změnila se otázka v bodnutí. Co si to nemlouvá! Žádné příště už nebude. Tohle je všechno. Pak už jenom...

Více viz Voda nemá trámy