Už toho začínám mít dost, ale ještě vidím. Cítím, jak se dotýkám země. Dýchám a slyším svůj dech. V ústech slaná chuť vlastního potu. Žiju a jsem! Námaha bez námahy. Spěch beze spěchu. Zábava pro sobotní nebo nedělní večery. Odměna za celotýdenní práci. Uvědomit si na chvíli, k čemu taky ještě může sloužit tělo. A omezit funkce mozku na úplně nejzákladnější; Udržet tělo při životě a v pohybu. A užít si té nekonečné volnosti.
   Nemohla být nekonečná. Tělo má svá omezení, ale hodinky a představu o čase, dosaženém na určité trase, už jsem dávno nechával doma. Většinou jsem ani neměl předem rozmyšleno, kudy poběžím. Když se mi chtělo domů, vrátil jsem se nejkratší cestou. Když se mi chtělo ještě zůstat venku, prostě jsem trasu někde prodloužil. Občas jsem hledal nové štreky. Říkal jsem tomu průzkum.
   Tentokrát se mi podařilo přiblížit k dálnici...

Více viz Poslední most