| Dílo #31134 |
|---|
| Autor: | LoT |
| Datum publikace: | 22.09.2006 12:19 |
| Počet návštěv: | 1437 |
| Počet názorů: | 18 |
| Hodnocení: | 7 1 2 1 |
| Prolog |
|---|
| Zapsáno podle skutečných událostí. |
|
| Barborka |
Barborka
"Báro, tak pojď už domů! Už se stmívá," ozval se ženský křik z otevřeného okna ve druhém patře starého činžovního domu.
"Už běžim, mami!" zavolala na odpověď drobná blonďatá holčička zabalená v tlusté zimní bundičce.
"Nechoď ještě, Barborko, já si chci hrát," prosila ji její buclatá kamarádka Markétka. Hráli si spolu před domem celé odpoledne. "Půjdeme do parku pod strom," žadonila.
"Když já nevím, maminka by se zlobila, už bude tma," kňourala Barborka, ale bylo poznat, že se jí domů jít nechce.
"Tak Báro, kde jsi? Musíš ještě nakrmit Gastona." Maminka, soudě podle intonace hlasu, již ztrácela trpělivost.
"A víš, že možná dostanu od Ježíška k Vánocům pejska?" chlubila se Markétka.
"Jé, ty se máš," reagovala Barborka přesně tak, jak od ní její kamarádka očekávala.
"A víš, jak se bude jmenovat?"
"Jak?"
"Filip," řekla Markétka hrdě a zvedla nosík nahoru, aby ukázala svojí jistotu, že to tak bude.
"Ale maminka říkala, že pejsek nadělá spoustu nepořádku a že stojí moc peněz." snažila se Barborka kamarádku trochu zpražit.
"Báro, koukej mazat domů!" tentokrát už se maminka vyklonila z okna a zahrozila na Barborku prstem.
"Dobrý den," zašvitořila Markétka, "Nashledanou," řekla hned vzápětí, otočila se a odcházela domů, protože Barborka po poslední mámině výzvě bez rozloučení utekla do domovních dveří.
Doma krásně voněla večeře. Tatínek se díval na televizi a maminka prostírala v kuchyni na stůl. Barborka šla k sobě do pokojíčku, kde se vysvlékla z palčáků, zimní bundy a vlněného svetru. Složila je na úhlednou hromádku a šla se zeptat maminky do kuchyně, jestli nepotřebuje s něčím pomoci.
"Ta vánočka už je stará," řekla maminka, "dojdi ji prosím vyhodit dolů do smetí než se dáme do jídla."
Barborce se nechtělo znovu skládat oblečení a tak se vydala k popelnicím jen tak v tričku. Na domovní chodbě potkala pana Šimáčka, souseda od vedle.
"To je zima co, Barborko?" usmíval se na ní dobrosrdečně starý pán. Barborka si vzpomněla, jak si v létě soused vždycky ztěžoval na to, že je příliš horko.
"Nebylo by to príma, kdyby v létě byla zima a v zimě teplo, pane Šimáček?" zeptala se s dětskou upřímností, ale její otázka zůstala nezodpovězena. Starý pán jen pokýval hlavou a pokračoval ve zdolávání schodiště.
Na chodbě sice svítilo světlo, ale venku už byla úplná tma. To Barborku na chvíli zarazilo, ale pak si dodala odvahy a vydala se k popelnicím vzdáleným od domu jen pár metrů. Je už přece velká holka a nebude se bát tmy.
Už otevírala jejich popelnici, aby do ní mohla hodit tvrdou vánočku, když se za ní ozval skřípající hlas. "Copak to máš, holčičko?" patřil staré ženě, která se najednou vynořila ze tmy a táhnula za sebou starou nákupní tašku na kolečkách. Barborka byla vyděšená k smrti, neschopná pohybu hleděla na starou ženu a svírala v ruce onu vánočku.
"Přece bys nevyhodila takový kus jídla, holčičko?" skřehotala ta žena a blížila se k Barborce. Kolečka nákupní tašky skřípala do tiché mrazivé noci podobně jako její hlas.
"Je zkažená," pípla vystrašeně Barborka nespouštěje z té zvláštní osoby oči. Žena došla skoro až k děvčátku, nechala svoji pojízdnou tašku stát na místě a napřáhla k Barborce ruku.
"Tak ukaž, jestli je zkažená. Já mám takovej hlad, že leccos zkousnu, víš?" Barborka se lekla, upustila vánočku na zem a utíkala zpátky domů jak nejrychleji to šlo. Bezdomovkyně si něco mumlala pro sebe a s unaveným vzdychnutím se shýbla pro ten kus pečiva.
Barborka doma nic neřekla. Když za sebou udýchaná zavřela dveře bytu, maminka jí už volala ke stolu s večeří. Jedli tiše a spořádaně, byl den před štědrým večerem. Náhle se Barborka nečekaně zeptala: "Tati, proč my máme co jíst a někdo jiný ne?".
Hlava rodiny se nenechala dětskou otázkou zaskočit. Tatínek rozvážně dožvýkal sousto a pak řekl: "Protože s maminkou pracujeme, máme peníze a můžeme si koupit jídlo. Kdo nepracuje, peníze nemá a nemůže si jídlo koupit." Z barborčina výrazu nebylo poznat, jestli odpověď chápe. Otec ochotně pokračoval ve vysvětlování.
"No a nebo třeba v Africe nemají co jíst. Je to proto, že tam ti černí opičáci pořád válčí. Zabíjejí se mezi sebou a nemají čas starat se o normální věci."
"Pepo!" okřikla ho maminka.
"Co jsou to normální věci, tati?"
"Barborko! Jez a nevyptávej se pořád na něco," ukončila maminka včas rozhovor a malé děvčátko tak prozatím nebylo konfrontováno s faktem, že ani tatínek nezná odpověď na všechny otázky.
Když dojedli, pomohla Barborka mamince s umýváním nádobí. Pak si vyčistila zoubky, dala tatínkovi pusu na tvář a maminka ji šla uložit do postýlky.
"Dobrou noc, ty můj skřítku, a nezapoměň, že zítra už přijde Ježíšek." Barborka na to samozřejmě nezapomněla. Maminka jí ještě políbila na čelo, zhasnula světlo a tiše odešla z pokojíčku.
Ještě než Barborka usnula, vzpomněla si, že zapomněla nakrmit Gastona. Tak rozsvítila lampičku u postýlky a přišla k jeho kleci, aby mu nasypala krmení. Gaston byl malá bílá myška s rudýma očima.
"Ahoj Gastone," pozdravila ho potichounku jeho adoptivní člověčí máma. Pak vytáhla pytlík s krmením a nasypala do malé misky směs semínek.
"Copak, ty nemáš hlad?" podivila se holčička v noční košilce. "Papej, Gastone," pobízela ho šeptem a nasypala mu do misky víc.
"Máme štěstí, že maminka s tatínkem pracují a že nejsme černí opičáci v Africe. To bychom jinak neměli co jíst, víš?" Gaston ale asi neměl chuť a zrníček se ani nedotkl.
Na Štědrý den nemohla Barborka dospat. Už od časného rána pobíhala po bytě a budila rodiče, aby si s ní hráli. Když začalo venku sněžit, nebyla k udržení a musela jít alespoň na chvíli ven klouzat se a stavět sněhuláka. Odpoledne přišla na návštěvu Markétka s rodiči. Děvčátka seděla u Barborky v pokojíčku a povídala si.
"To je ta ježibaba," řekla najednou Barborka a ukázala ven z okna směrem k popelnicím. Byla tam opět ta stará žena, shrbená a rozklepaná zimou. Přehrabovala se v jedné z popelnic a koutkem oka neustále sledovala svou tašku na kolečkách, jako by měla strach, že ji někdo ukradne.
"Co to dělá?" ptala se Markétka.
"No přeci hledá jídlo," řekla Barborka.
"A proč? Vždyť jídla má každý dost."
"Každý ne," vysvětlovala Barborka znale," tatínek říkal, že lidé, kteří se navzájem zabíjejí, jsou černí opičáci a nemají co jíst." Markétka byla tímto novým faktem vyděšena. Holčičky sledovaly starou podivnou ženu z teplého bezpečí barborčina pokojíčku a třásly se strachy při pomyšlení, co by se jim mohlo stát, kdyby se jí snad dostaly do rukou.
Bezdomovkyně, či snad ježibaba, vytáhla z popelnice nějaký starý kus oblečení a prohlížela si ho. Očividně potěšena svým úlovkem, přitiskla si ten špinavý neurčitý kus hadru k tělu a zjistila, že je to svetr zhruba její velikosti. Vycenila radostně své dva přední zuby do mrazivého odpoledne a začala si nadšeně oblékat nový kus svého šatníku.
Děvčátka ji jen nechápavě pozorovala. Jak je ten svět zvláštní, říkala si pro sebe Barborka.
Markétka odešla potom s rodiči domů a nadešel večer, na který se všechny děti tak těší. Barborka nechtěla dojíst rybu a pořád opakovala: "já se chci podívat, jestli už tu byl Ježíšek." Rodiče s úsměvem sledovali její nadšení a zdržovali ten okamžik odhalení co nejdéle to šlo. Barborka se potom dlouho do noci přehrabovala v dárcích a usínala obklopena novými věcmi.
"Ale já chtěla pejska a ne žádnej blbej svetr!" stěžovala si Markétka kamarádce. "Je hnusnej, podívej," rozepnula si bundičku a ukazovala Barborce nový svetřík.
"Hmm," řekla Barborka posmutněle a bez jakéhokoliv projevu zájmu. Měla na sobě novou zimní čepici s bambulkou, nové botky do sněhu a nové kalhoty. Všechno od Ježíška. V ruce držela krabici od bot převázanou použitou vánoční mašlí. Přesto všechno nevypadala ani trochu šťastně.
"Tak už to konečně vyhodíš?" zeptala se Markétka.
"Tak jo," řekla Bára a přistoupila k popelnici. Když v tom se najednou před nimi objevila ta žena, kterou den předtím pozorovaly. Pomalu se k nim blížila za skřípání koleček své mobilní domácnosti. Na sobě měla nový svetr. Ten, který včera nalezla v odpadcích, zrovna když ji děvčátka sledovala.
Všimla si krabice od bot, kterou Barborka držela, a zaostřila na ní svůj zrak. "Copak to máte na vyhození, mladé slečny?" zaskřípala hlasem a už po té krabici natahovala ruku, jak tušila další vánoční kořist. Holčičky se daly beze slova na útěk. Zastavily se až o dva bloky dál, když měly pocit, že ta stará ježibaba už za nimi není.
"Musíme to schovat, nesmí se té čarodějnici dostat do rukou," řekla rozhodně Barborka. Markétka jen chápavě přikyvovala.
"Ale kam?" zeptala se bezradně.
Tak se obě dvě rozhlížely kolem sebe a přemýšlely, kam krabici bezpečně uložit, když se zpoza rohu vynořila opět ta strašná žena.
"Ona nás snad sleduje," ohrnula Barborka pohoršeně nos.
"Utíkej!" pobídla kamarádku.
Holky běžely tentokrát dál než předtím. Zastavily se v parku pod stromem, na jejich oblíbeném místě.
"Tak já nevím," spustila Barborka nešťastně, "nejradši bych to zakopala, ale jak a čím?" Markétka ji se zaujetím pozorovala, ale radu žádnou dát neuměla. Tak se holky pomalu plahočily po ulicích, Barborka s krabicí od bot v podpaží. Přemýšlely, kde krabici ukrýt, aby ji zlá ježibaba neobjevila.
Nakonec došly až k Barborce před dům. "Já to nakonec stejně vyhodím tady," řekla Barborka a ukázala na skupinku popelnic, "beztak o ničem lepším nevíme. Už je zima a šla bych domů." Markétka jen pokrčila rameny a Barborka zasunula krabici za popelnici, aby byla co nejméně vidět. Holčičky se rozloučily a odebraly se do svých domovů.
Za necelou hodinu kolem opět procházela ona bezdomovkyně na své pravidelné obchůzce. Chvíli se přehrabovala v jedné z popelnic, ale nakonec si přeci jen všimla ukryté krabice. Zazubila se štěstím a hladově se po ní vrhla.
"Tak copak jste to přede mnou chtěli ukrýt za poklad?" mumlala si, když netrpělivě rozvazovala mašli na krabici. Potom odklopila víko a zůstala stát s ústy otevřenými překapením. Těžko říci, co asi čekala, že uvnitř objeví. Rozhodně ji ale nenapadlo, že krabice od bot je Gastonův hrobeček.
|
|
| Názory čtenářů |
22.09.2006 12:39
 Barbora
|
néééééé.. to už je potřetí! Dobře, jen užívejte Barborek dosyta :-))) ovšem, musím to tím pádem tipnout. I když nikdo neví, jestli Gaston došel klidu. |
22.09.2006 12:54
Shammann
|
áááá je to neúměrně dlouhý |
22.09.2006 13:50
Luciena
|
Ta povídka se mi moc líbí, sice jsem čekala trochu jiné zakončení, ale četlo se to velmi příjemně. |
22.09.2006 14:13
Albireo
|
Dlouhý, ale nenudí. * |
22.09.2006 14:59
fungus2
|
Dobře napsané. |
07.11.2006 15:14
sokrates
|
dobrý, ale jak říká šaman, zkrácení by tomu dodalo švihu |
20.09.2007 15:43
 Alan Marceau
|
čekal jsem, že konec nebude jen tak, ale tohle jsem nečekal... a přitom to bylo tak jasný... kdyby to bylo krátký, tak člověk nezapomene na chudáka Gastona... tím dostane celá ta povídka úplně nový smysl... je tak smutná... |
20.09.2007 16:09
LoT
|
Alan Marceau napsal(a): čekal jsem, že konec nebude jen tak, ale tohle jsem nečekal... a přitom to bylo tak jasný... kdyby to bylo krátký, tak člověk nezapomene na chudáka Gastona... tím dostane celá ta povídka úplně nový smysl... je tak smutná... |
20.09.2007 16:14
LoT
|
protože pro mě osobně je ta povídka i o jiných věcech než jen o tom, že stará bezdomovkyně najde v krabici mrtvou myš.
a z hlediska všech témat, které jsem chtěl v povídce obsáhnout, tam není ani slovo navíc |
20.09.2007 22:32
Alan Marceau
|
pro mě je to právě akorát... a to proto, že by pak ten konec ztratil na překvapivosti... |
20.09.2007 22:38
Alan Marceau
|
z celé povídky mi vyplynulo to - a považuji to za jedno z hlavních témat či hlavní problém, i když trochu latentní, že holčička se vlastně ke Gastonovi chovala jako k hračce a ne jako k lidské bytosti (to je druhá věc, kterou osvětlí až poslední věta příběhu)... vyvstává však otázka, co ten nález znamená pro onu bezdomovkyni... a co rodiče... matka podle mě měla Gastona ráda, neboť z věty: pojď nakrmit gastona cítím, že tam nějaký vztah byl, neboť jinak by řekla např. myš nebo aspoň myšku... |
21.09.2007 14:28
LoT
|
zajímavé, spousta tvých postřehů mě samotného ani nenapadla :-)
inu, tak už to bývá
Gaston na sebe prostě strhává veškerou pozornost
ale ...
co jsem chtěl povídkou říci je, že hodnota věcí je relativní pro každého z nás. Svetr nebo stará vánočka - pro jiné lidi bezcenná věc - má svou užitnou hodnotu pro bezdomovkyni.
A stejně tak je to s mrtvým Gastonem - jeho rakvička je pro Barborku svým spůsobem vzácná - posvátná - proto ji schovává před spáry té staré ženy. Každému je ale jasné, že když bezdomovkyně krabici v závěru otevře, nemá její obsah pro ni absolutně žádnou hodnotu. Naproti hodnotě materiální je zde hodnota sentimentální, která je ovšem rovněž relativní.
"Ale já chtěla pejska a ne žádnej blbej svetr!"
proto ten rozhovor s tatínkem na téma "proč my máme co jíst a někdo jiný ne?" a "Co jsou to normální věci, tati?"
takže tak.
(musim se holt naučit psát tak, aby čtenář hned pochopil a nebylo potřeba těchto dodatečných rozborů:-) |
21.09.2007 14:47
Alan Marceau
|
LoT napsal(a): zajímavé, spousta tvých postřehů mě samotného ani nenapadla :-)
inu, tak už to bývá
Gaston na sebe prostě strhává veškerou pozornost
ale ...
co jsem chtěl povídkou říci je, že hodnota věcí je relativní pro každého z nás. Svetr nebo stará vánočka - pro jiné lidi bezcenná věc - má svou užitnou hodnotu pro bezdomovkyni.
A stejně tak je to s mrtvým Gastonem - jeho rakvička je pro Barborku svým spůsobem vzácná - posvátná - proto ji schovává před spáry té staré ženy. Každému je ale jasné, že když bezdomovkyně krabici v závěru otevře, nemá její obsah pro ni absolutně žádnou hodnotu. Naproti hodnotě materiální je zde hodnota sentimentální, která je ovšem rovněž relativní.
"Ale já chtěla pejska a ne žádnej blbej svetr!"
proto ten rozhovor s tatínkem na téma "proč my máme co jíst a někdo jiný ne?" a "Co jsou to normální věci, tati?"
takže tak.
(musim se holt naučit psát tak, aby čtenář hned pochopil a nebylo potřeba těchto dodatečných rozborů:-)
Jak je to křehké... kdyby Barborka řekla HO místo TO, řekl bych, že pro ni je Gaston (ON) vzácný, ona TO však považuje za další odpadek... ano, lze se vymlouvat na zvláštnosti dětského myšlení oproti dospělému, ale i přesto...
já myslím, že umíš dobře psát, a proto jsou potřeba dodatečné rozbory... záleží to na názoru... a já rád provádím rozbory a povídám si o tom, co jsem si přečetl...
|
21.09.2007 15:02
LoT
|
hmmm,
původně jsem tam měl "musíme ho schovat"
nakonec je tam TO hlavně proto, aby nebylo nikomu před koncem jasné, že v krabici je Gaston. Jinak by to byla špatná detektivka :-)
ospravedlnit to lze snad jen tak, že děvčátka mají k mrtvole odpor a proto ho neutrálně nazívají jako TO
ale opravdu, je to tak napsané jen, aby to nikomu nedocvaklo, je škoda, že to vrhá špatné světlo na Baborčin vztah ke Gastonovi |
21.09.2007 15:36
Alan Marceau
|
já myslím, že kdyby tam bylo HO, tak by to nemuselo nikomu docvaknout... mohl by ses třeba tvářit, že to je svetr... |
21.09.2007 16:25
LoT
|
asi jo, až to budu vydávat knižně, změním to :-) |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|