Oč víc byla
silnice před hospodou zablácená
a noc černější
tím víc se mi zdála
ta malá kočička bělejší

takové koťátko to bylo
malé bílé roztomilé
někdo ho asi vyhodil za dveře
zvedalo unaveně tlapky
koukalo smutně
jakoby na mě
zdálo se mi
tak jsem se odvážil
a statečně jej
pohladil
po té sněhově bílé srsti

jak moc mu 
asi takové pohlazení chybělo
když se za mnou potom táhnulo
přes celé město
od hospody až ke mně domů
a nevadilo mu
že na něj házím kameny
a křičím
že mám alergii na kočky

tak jsem ho ubytoval v krabici od bot
v té nejlepší krabici od bot
co jsem doma našel
pojmenoval jsem je Štístko
na spaní jsem mu věnoval mé nejlepší tričko
ale štístko nechtělo ani krabici ani tričko
chtělo spát v posteli se mnou
chtělo být stále blízko

jenže já kýchal a oči mi slzely
alergickou reakcí
koťátko jsem z postele shazoval
chtěl jsem stanovit jasná pravidla
ale malé bílé kočičky nechtějí pravidla
chtějí se mazlit se svým kocourem
a je jim jedno
že je to alergik

tak jsem ráno po bezesné noci
kterou jsem celou prokýchal
a probrečel a proškrábal
nechal Štístko přede dveřmi
a odešel zabývat se lidskými záležitostmi
a říkal si - ať samo se rozhodne
večer
až se vrátím
uvidím
jestli mě Štístko opustí

a opustilo

v hospodě se prý ještě jednou objevilo
ale pak už ho nikdo neviděl
a já mohl jenom přemýšlet
jestli bych to zvládl
umýt si ruce pokaždé
když bych Štístko pohladil
a jestli bych ho dokázal nutit
spát beze mě v krabici od bot
a jestli by nebylo lepší
vytrpět raději
alergii
než poslat Štístko zpátky
do hlubin noci
odkud přišlo

stále ještě občas nacházím
po bytě jeho chloupky
a nebo náhle ucítím
jeho čůrky
z mého nejlepšího trička
a nevím
jestli pláču

jenom kvůli

alergii

byla jsi moje Štístko
Agátko.