Mozolnaté dlaně se opírají o balvan na místě, kde se jim už podařilo vytvořit si malé prohlubně. Kámen během staletí trochu změnil i tvar, ale pořád je jeho tlačení stejně namáhavé jako první den. Jak asi voníš? Určitě voníš po květinách a tvoje ústa chutnají, jako ceylonský čaj slazený medem. Ale nemůžu mluvit, když jsi blízko mě. Někdy nemůžu ani dýchat. Práce jde pomalu, krok za krokem, kousek po kousku. Ruce se potí a kloužou po hladkém povrchu. Jen pomalu, opatrně. Ten okamžik těsně před vrcholem je vždycky ten nejkratší. Nejkrásnější a zároveň ten nejhorší. Jsi hvězda, co září, jsi slza na polštáři. Nikdy dřív jsem nic veršovaně nenapsal, jsi ta největší inspirace. Když se ti tam nahoře podívám do očí, vždycky mi ten balvan podklouzne a začne se valit dolů. Pokoušet se ho zastavit je marné. Jako bych slyšel hlasy, které se mi smějí - a můj vlastní hlas, jak říká: "Zbabělče, srabe, ...". Po cestě zpátky dolů myslím občas na tebe, občas na sebe, občas na nic. Jsi ta nejhorší naděje. Naděje, že když znovu položím ruce na studený povrch kamene, na místa, kde jsem je měl už tolikrát, a zapřu se nohama o vlhkou zem, tak se to tentokrát povede. Tak znovu. Napínám svaly a tlačím své břímě vzhůru, jako už věčnost. Země je vlhká a klouže, kámen je studený. Jak asi voníš? |