Přehodil jsem si ručník přes rameno a podíval jsem se přes místnost na moji lásku, která si zrovna vybalovala kufr. "Půjdu se vykoupat, miláčku," řekl jsem. Na okamžik přestala skládat své svršky do skříně a podívala se na mě. "A to půjdeš jenom takhle v trenkách? Nevím, jestli je přípustné promenádovat se po hotelových chodbách nahý," řekla přísně. Vždycky mi ráda říká, co mám dělat. "Jen rychle přeběhnu do pánské koupelny, nikdo mě neuvidí," odpověděl jsem s úsměvem a otevřel dveře na chodbu. Miláček pokrčila rameny a pokračovala ve vybalování zavazadel.
 Chodba byla tichá a prázdná. Jen moje pantofle jemně klapaly po tlustém červeném koberci. Život hotelových pokojů byl ale jasně cítit. Rozhovory hotelových hostů bylo zpoza dveří možno spíše tušit, než doopravdy slyšet. Na konci chodby byly dveře do koupelny, ale cedulka na nich upozorňovala, že WE ARE VERY SORRY, BUT THIS BATHROOM IS OUT OF ORDER, PLEASE USE THE BATHROOM IN LOWER LEVEL. No nic, říkal jsem si, když jsem sestupoval po schodišti do nižšího patra, vždyť na tom nezáleží, ve kterém patře očistím svoji tělesnou schránku.
 V dolejším poschodí byl ovšem cvrkot. Ocitl jsem se tváří v tvář podivnému zástupu lidí - byly mezi nimi děti s balónky a pánové s popcornem a všichni byli nějak moc svátečně oblečení. Někteří mě již spatřili a nemohl jsem tedy ustoupit, neboť mi přišlo hloupé se před jejich zraky otočit a vrátit se zpět nahoru. Nicméně nevypadali vyvedeni z míry mým sporým oděvem ani ručníkem přehozeným kolem ramen a tak jsem pokračoval v chůzi jakoby nic. Jen jedna malá holčička na mě ukázala prstíkem a něco velmi hlasitě říkala mamince, ale maminka ji přes ukazující ruku plácla a napomenula v jazyce, kterému jsem nerozuměl. Kvapně kolem mě prošel muž v montérkách vedoucí na vodítku dva šimpanze. Jedna z opic se mi pokusila vzít ručník, ale muž ji okřikl. Zpozoroval jsem, že všichni ti lidé stojí ve frontě, která se táhne hotelovou chodbou až za roh. S předstíraným klidem ve tváři jsem se rozhlédl, ale nemohl jsem nikde zahlédnout dveře do koupelny a má sebejistota se tím pádem pomalu vytrácela. Přesto jsem zatím zachoval klid.
 "Excuse me, could you please tell me where the bathroom is?" zeptal jsem se zdvořile nejblíže stojící osoby, nějakého mladého muže. Prohlédl si mne krátce od hlavy k patě a bezradně pokrčil rameny. Nevěděl jsem, jestli to znamená, že mi nerozumí, nebo že neví, kde je koupelna. Pár lidí stojících ve frontě se na mne otočilo a já čekal, jestli někdo přece jen nezareaguje na moji otázku, protože ji jistě museli slyšet. Nějaký pán stojící ode mne poměrně daleko, se poněkud velmi nahlas zeptal "What?" Takže teď se otočili téměř všichni. "Bath-room," řekl jsem dost nahlas, aby mne všichni slyšeli, a dal jsem si velký pozor na výslovnost. Lidé se začali nervózně otáčet a vyměňovat si nechápavé pohledy. Malá holčička se na něco zeptala maminky, ta jí krátce něco odsekla, a i když mluvily jazykem, kterému jsem nerozuměl, vytušil jsem, že to znamenalo "drž hubu!". "Bedroom?" optala se mne nějaká paní. "BATH-ROOM!" artikuloval jsem soustředěně a počínal jsem před těmi lidmi cítit poněkud nervózně. Nikdo mi neodpověděl, jen pár lidí zavrtělo hlavou, z čehož jsem opět nepoznal, zda je to tím, že nevědí, nebo že mi nerozumí.
Zdvořile jsem jim tedy poděkoval, což působilo asi příliš formálně, protože mi vlastně vůbec nepomohli, a vydal jsem se dál chodbou směrem odkud vedla fronta. Snažil jsem se vypadat co nejvíce sebejistě a pracně jsem skrýval svojí nervozitu. Chodba se stáčela doleva a musel jsem se prodrat skrze zástup, abych mohl projít. Lidé mi sice ochotně uhýbali, ale měřili si mne přísnými pohledy. Asi měli strach, abych je nepředběhl.
 Prodral jsem se až na začátek fronty, kde muž oděný v klaunském obleku cosi lidem prodával. Chtěl jsem projít kolem, ale ten klaun mě rukou ostře zastavil a něco se mě zeptal tím neznámým jazykem, kterým tam mluvili všichni. Zavrtěl jsem hlavou, jako že nerozumím. Klaun si mě přeměřil pohledem a vrazil mi do ruky lístky na cirkus. Někdo ve frontě se začal vztekat, asi protože měl oprávněný dojem, že jsem jej předběhl. Bylo mi nevýslovně trapně před těmí lidmi a navíc jsem pořád netušil, kde je koupelna. Napadlo mne, že je již na čase mé hledání ukončit, vzdát ho prozatím a pokračovat v něm později poněkud více oblečen. Jenže měl jsem už lístky na cirkus a klaun, na kterého se mezitím snesla vlna nadávek předběhnutých lidí, viditelně očekával, že vstoupím.
 Byl jsem tedy v cirkuse. Zatáhl jsem břicho, abych vypadal jako artista. Míjeli mne návštěvníci cirkusu, cvičená zvířata a učinkující, ale pozornost jsem nebudil. Vypadalo to, že představení brzy začne, protože všichni někam pospíchali. Našel jsem koupelnu. Konečně, řekl jsem si.
 Pověsil jsem ručník na háček, chystal jsem se sundat si trenýrky a vlézt do sprchy, když se najednou otevřely dveře. "Co chcete?" obořil jsem se na chlapa v klobouku, který vstoupil do koupelny. Byl očividně zaskočen, že je obsazeno, nejprve se lekl, pak se trochu přikrčil, ukázal mi dlaně prsty nahoru, jako kdyby pokládal ruce na zrcadlo a hloupě se usmál na znamení omluvy. Začal couvat zpátky ven do cirkusu, ale dveře se opět rozletěly (taktak že ho nesrazily k zemi) a dovnitř vběhl nějaký pán s dítětem. Dítě plakalo, bylo ve tváři celé rudé a posmrkávalo. Myslím, že bylo počůrané. Otec toho podělaného dítěte se srazil s chlapem v klobouku a tím mu dočasně zabránil v odchodu. Vypuklo trapné ticho, vyměňovali jsme si navzájem tázavé pohledy, které jsem já prokládal i pohledy naštvanými. Tak jsme tam stáli a já přemýšlel, jestli je mám vykázat ven česky, anglicky, francouzsky, španělsky a nebo se spolehnout na mezinárodní řeč násilí.
 Vtom se začali dovnitř za štěbetavého hlaholu hrnout další lidé. Dva manažeři v kravatách, stará paní s fotoaparátem, děti v maskách indiánů, zdravotní sestra, cyklista. Nával byl tak silný, nečekaný a vytrvalý, že nám, co jsme v koupelně bezradně mlčeli, nezbylo než takticky ustoupit do rohu místnosti. "Donde esta el circus?" zakřičel mladý urostlý cikán, který za sebou vláčel svojí cikánskou dívku oblečenou v sukni na flamenco. Další lidé nejrůznější barvy pleti přicházeli - černoši, Číňani, Indové, křováci. Dav se rozestupoval a v koupelně začínalo být těsno. Ti, kteří už byli uvnitř, se bezradně rozhlíželi kolem sebe a hledali svůj cirkus. Ostatní, kteří se na ně mezitím hrnuli z chodby a křičeli přitom "Ou est le circus?" nebo "Wo ist der Cirkus?" a podobně, úplně ucpali dveře do koupelny.
"Spadla klec!" říkám si, protože do mě někdo v tlačenici omylem vrazil a já jsem popolétl o několik desítek metrů (asi tak o šířku fotbalového stadionu) někam stranou a ztratil jsem z dohledu háček s ručníkem! Stadionem se rozléhal nepřehledný chaos hlasů, hlahol monologů křičených často s upřímnou zoufalostí a nejrůznějšími jazyky, které jsem buďto znal, a nebo jsem je taky vůbec nikdy předtím neslyšel. "To je Babylon Cirkus!" říkám si a můžu si klidně i zařvat, protože mě v tom kraválu a zmatku stejně nikdo neuslyší.
 Přistoupil ke mě rozlícený černoch a křičel "Tum-ta-taka?". Dávám tam otazník, protože mi to znělo jako otázka, ale ten černý džentlmen oblečený jen v sukénce z palmového listí byl nepříčetně rozčilený a připadal mi udýchaný úplně do ruda, takže netuším, co mi chtěl sdělit. Když se na mě podíval a poznal z mého výrazu, že mu vůbec ani trochu nerozumím, zhluboka se nadechl, jako když se někdo chystá na nějakou těžkou práci, a přistoupil blíže. Zastoupil mi cestu. Nemohl jsem utéci.
 Popadl mě za ramena, a jako by byl v horečkách, zaslabikoval mi přímo do ucha: "Bu{'m-to'ko-di*m}" přičemž levá složená závorka je náraz jazyka na horní patro doprovázený zřetelnou vokalizací předchozí samohlásky, horní apostrof je krátký prudký nádech, hvězdička je velmi složitý zvuk, pro naše účely však postačí mlasknutí, no a konečně pravá složená závorka není nic než pouhý náraz jazyka na spodní patro doprovázený méně zřetelnou vokalizací předchozí souhlásky.
 "Pane, já vás neznám!" chtěl jsem zakřičet, ale zjistil jsem, že nemohu otevřít ústa. Nejde to, a já chci řvát! Co se to děje? Mohu vůbec dýchat? "Bu{'m-to'ko-di*m}" opakuje mi ten černoch zase. Chci se mu vysmeknout, ale nemohu znenadání ovládat své končetiny. Bezvládně padám k zemi. Nemohu otevřít oči. Bu{'m-to'ko-di*m} možná znamená "Já tady vůbec ničemu nerozumím!" napadlo mě ještě.
 Když se mi oči podařilo zase otevřít, viděl jsem, že ležím na zemi uprostřed lesa nohou. Nade mnou se tlačily a pohybovaly davy a já byl od nich nejdál, jak jen jsem mohl být - přímo pod jejich botami. Nabral jsem na zemi sílu a odhodlal jsem se vstát, ale když jsem se ocitl zase obličejem na úrovni ostatních lidí, stal jsem se opět jedním z účastníků toho strašného zmatku hlasů, který zuřil tam nahoře v tělocvičně. Tlačící se lidé na mě začali muvit jeden přes druhého, všichni chtěli vědět, co se to děje, proč jsme tam namačkáni a nemůžeme ven. "Já chci ven!" znělo v určitě hlavě každého přítomného a všichni se tlačili k východu. Ale lidí v ordinaci neubývalo.
 "Dveře jsou zablokované, protože je nás tu moc a ony se otevírají dovnitř" začal mi vysvětlovat brýlatý pán ve fraku s buřinkou. "Musíme se přestat tlačit, aby bylo možné je otevřít a odejít ven" pokračoval a ukázal holí směrem ke vstupu do planetária. Měl pravdu, bylo potřeba nátlak masy na dveře zmírnit, aby bylo možné je otevřít a projít. Cesta vpřed začínala dvěma kroky zpět. Stačilo by se o metr vratit a poté ... ach, kam až jen by se dalo dojít. Ale nikdo ustupovat nechtěl, jeden se cpal sem, druhý zase tam a všichni se tlačili směrem ke dveřím, takže do sebe vráželi a překáželi si. "Dveře se otevírají směrem dovnitř" řekl jsem člověku vedle mě, abych inteligentní zprávu předal dál.
 Vyletěl jsem ostatním nad hlavy až ke střeše hangáru, abych se rozhlédl. Všichni ti lidé chtěli tu samou věc - otevřít dveře a dostat se ven. A právě proto, že to chtěli všichni a chtěli to až moc, tak se to nemohlo podařit. Viděl jsem z té výšky, jak se mezi lidmi šíří od jedněch úst k druhým informace pocházející od pána s buřinkou a oni se ve všech možných jazycích domlouvají, že by bylo dobré v úsilí na chvíli polevit. Jenže kolem dveří se stále tlačil hlouček netrpělivých. Ostatní na ně křičeli, aby toho nechali a udělali kolem dveří místo, ale nebylo to nic platné. Pokaždé, když někdo pochopil, že cpát se dopředu jako zběsilý nemá smysl, jeho místo zaujal někdo jiný. Každý zmoudřelý člověk mohl být v tlačenici okamžitě nahrazen dvěma hlupáky, kteří viděli v právě uvolněném prostoru svoji příležitost, a tak celá situace vypadala značně beznadějně.
 Slétl jsem opět dolů. Uviděl jsem vysokého svalovce, jak se prodírá davem a odhazuje jako peříčka všechny, kdo mu stojí v cestě. "Pane, to, co děláte, nemá smysl," řekl jsem mu. "Takhle ty dveře nikdy nemůžeme otevřít, otevírají se totiž dovnitř." Svalovec se na mě otočil a já čekal, že dostanu ránu. "Já to vím" odpověděl. "Jdu ke dveřím to vyřídit všem, co to ještě nepochopili." Tohle jsem nečekal. Situace byla fakt beznadějná, když už i ti vědoucí jednali, jako by nevěděli nic, a ještě ke všemu to dělali právě proto, že těch o dveřích znali pravdu. Násilí v zájmu míru, lži v zájmu pravdy, tak už to na světě chodí.
 Rozhodl jsem se najít jiný východ z nádraží a jal jsem se prodírat davem opačným směrem než všichni ostatní. Bylo to pochopitelně velmi náročné, dokonce i psychicky. Jak doslova, tak obrazně jsem šel proti davu a musel jsem všem čelit tváří v tvář. "Netlačte se sa mě!" obořila se na mne nějaká paní. "Kam se cpete?" nadával mi někdo jiný. "Hulváte!" zaslechl jsem za sebou a věděl jsem, že to patřilo mě. Někdo mě popadl za rameno a mrštil se mnou o zeď. Padl jsem na kolena a nemohl jsem vstát. Naklonila se ke mě moje babička, ale vypadala jako vousatý řidič tramvaje. "Nemůžeš se chovat takhle hrubě k ostatním. A kam ses to vůbec hrnul? Vždyť ty dveře zůstanou zablokované navždy, když se budou všichni chovat jako ty" začala mě poučovat mě a já dostal vztek, protože křivda mě dokáže vždycky rozzlobit nejvíc. Chtěl jsem se bránit, ale nemohl jsem mluvit. Nemohl jsem vůbec od sebe vůbec odlepit rty, jako by byli k sobě přidrátované. Babička se mezitím proměnila v mojeho miláčka a nadávala mi, že se koupu už moc douho a ona na mě čeká. Vzpomněl jsem si, že jsem se vlastně původně šel v trenkách koupat. Podíval jsem se na sebe - trenky jsem už neměl, byl jsem úplně nahý a masturboval jsem před všemi těmi lidmi.
 Probudil jsem se celý zpocený a udýchaný v posteli, byl jsem doma - to jsem poznal podle svítících digitálních hodin, jinak byla úplná tma. Tak to byl jenom sen, oddechl jsem si. Chtěl jsem rozsvítit lampičku, kterou mám vedle postele, ale ruka mě neposlouchala. Zkusil jsem druhou ruku - stejný výsledek. Pokusil jsem se vstát, ale nešlo to - někdo na mě sedí uvědomil jsem si. Měl jsem ruce položené zkřížené na prsou a na nich byl ten někdo právě posazený. Proboha, kdo to může být? Začal jsem sebou škubat a doufal jsem, že si toho ten neznámý všimne a uvolní mě. Nohama jsem také nemohl hýbat, protože byly úplně odkrvené. Cítil jsem v nich jen typické mravenčení. Nic se nedělo, ten člověk mlčel a ani se nepohnul, ale musel o mě vědět a uvědomovat si, že jsem pod ním. Polil mě studený pot a přepadl mě děs. Vždyť já na noc nikdy nezamykám. Kdokoliv sem mohl vlézt a teď mě má naprosto ve své moci. Hrůzu, jakou jsem zažíval, nelze slovy ani pořádně popsat. Dech se mi zrychlil a srdce bušilo s kadencí, jako když podchlazenému drkotají zuby. Přál jsem si, aby to skončilo.
 Probudil jsem se a otevřel oči. Zase jsem uviděl důvěrně známé hodiny, vypalující do tmy mého pokoje slabé ostře červené světlo digitálního displeje. Zkusil jsem, zda se mohu hýbat a šlo to. Levá ruka, pravá ruka, teď nohy jednu po druhé, ach, jak slastné. Nikdy v životě jsem si neuvědomil, jak je to důležité moci se volně a svobodně pohybovat. Posadil jsem se na posteli a začal jsem nahmatávat vypínač lampičky - té mojí odvěké noční kamarádky. Kolik jen knížek už jsme spolu my dva přečetli? Mačám vypínač, "cvak!" a připravuji se na oslňující záblesk, který oči přivyklé na temno vždycky oslepí, ale nic se nestalo - žádná reakce, žádné světlo. Zkouším to znovu - "cvak!". Co se mohlo stát? Možná, že nejde proud, ale to by potom nemohly fungovat hodiny. Tak jsem se na ně podíval a ony už tam nebyly - zapadly do temnoty jako všechno ostatní. Ještě jednou jsem máčknul na vypínač lampičky a to tlačítko celé vypadnulo. Vyhřezulo z toho nebohého přístroje ven a viselo jen na drátku.
 Vstal jsem z postele a rychle jsem přešel k hlavnímu vypínači. Taky nereagoval. Tak asi opravdu vypnuli elektřinu. A nebo mi jenom vyleťely pojistky. To konec konců nevadí, doma se vyznám i potmě, řekl jsem si a vydal se do kuchyně napít se trochu vody. Ruce jsem měl natažené před sebou, abych předešel případné srážce s kusem nábytku nebo zavřenými dveřmi.
 Sotva jsem ale udělal pár kroků, nahmatal jsem rukou nějakou neznámou teplou měkkou věc pokrytou látkou. Zastavil jsem se a uslyšel jsem cizí dech. Opět jsem zpanikařil, někdo tam byl v mém pokoji. Ještě jsem se ani neuklidnil po posledním šoku a už mě zase ovládla hrůza. Chtěl jsem utéct ze svého vlastního bytu před tím cizím člověkem, ale v obýváku jsem v té tmě narazil do někoho dalšího. "Promiňte," řekl ten člověk nezůčastněně. Utíkal jsem temnotou ven a opět jsem se s někým střetnul. "Odpusťte, pane, byla to moje vina" ozval se ze tmy cizí mužský hlas.
To bylo podivné. Omluvy těch lidí působily upřímně a já byl najednou klidnější. Přestal jsem zbaběle utíkat. Světlo, které mi klid přinesl do duše, se rozlilo po pokoji a ozářilo tváře mých nezvaných hostů. Díval jsem se do očí dvěma zarostlým zrzavým chlapům. "Co tu děláte?" zeptal jsem se sebejistě. "Nevím" odpověděl mi jeden zrzek a pokrčil rameny. "A proč to děláte?" nedal jsem se odbýt. "To taky nevím" řekl mi skoro zoufale a bylo vidět, že jsou mu moje otázky nepříjemné. "Ale já nechci, abyste to dělali!" pokračoval jsem zvyšujícím se hlasem a má sebejistota přerůstala v nadřazenost. "Jenže my to musíme dělat" kňoural druhý zrzoun a oba ti chlapi na mě začali vrhat prosebné pohledy. "A proč to musíte dělat?" kontroval jsem mu, "a proč to musíte dělat u mě doma?" křičel jsem na něj a už jsem byl pěkně vzteklý. "A vůbec! Já chci ... Já chci, abyste ..." nemohl jsem najednou nalézt správná slova. Nemohl jsem si najednou vzpomenout, co od nich vlastně žádám. Vztek a zlost mi zaslepili mysl. Jejich přítomnost v mém pokoji mi byla nanejvýš nepříjemná, ale nemohl jsem najednou formulovat onu lapidární žádost.
 To mě rozrušilo ještě víc. Nejenže se mi doma procházejí dva cizí chlapi, ale ještě ke všemu se mi ani nedaří je přimět k odchodu. Popadl jsem první věc, která mi přišla pod ruku - toustovač - a ještě naposledy jsem je zkusil vykázat. Věta mi uvízla v ústech ještě v zárodku, sotva jsem ze sebe vydal nějaký zvuk, ale pěna mi od pusy vystříkla pěkně daleko. Ty jejich zrzavé pohledy mě dráždily jako nevymáčknuté beďary a krev se mi vařila vzteky. Nevydržel jsem to a mrštil jsem po jednom z nich ten toustovač. Jenže toustovač nikam nedoletěl, spadl na zem přímo přede mě, jako bych ho jen tak pustil z ruky. Vzal jsem ho tedy znovu a hodil jsem ho větší silou, ale opět nikam nedoletěl - ani metr. Přiběhl jsem tedy blíž k jenomu z těch vetřelců, zvedl jsem celý noční stolek a hodil ho po něm. Stolek jen spadl k mým nohám, směrem k němu se nepřiblížil ani o píď. Zoufale jsem pobíhal sem a tam a házel jsem po nich nejrůznější věci, ale všechny se chovaly stejně, jako kdybych se je pokoušel házet proti silnému větru. K tomu všemu ještě začalo zrzavých lidí v pokoji přibývat. Sledovali mé marné počínání a zatímco já jsem šíleje skákal z místa na místo a házel jsem po nich, co mi přišlo pod ruku, vyptávali se mě klidnými hlasy, proč se tak zlobím.
 Probudil jsem se úplně propocený s výkřikem na rtech. Sáhl jsem po lampičce a ta se poslušně rozsvítila. Nikdo v pokoji nebyl. Přestal jsem horečně dýchat a poslouchal jsem ticho. Pupínky husí kůže, která mi vyskákala na rukách, jsem viděl i přes propocené pyžamo. Po chvíli jsem musel opět začít dýchat a můj sípavý dech klouzal po tapetách a šustil. I záclona se chvěla od toho prudkého oddychování. Tak konečně jsem se probudil, konečně je to pryč ten strašný sen. I když, říkám si, jak si můžu být jistý, že už nespím, že to, co vidím, je skutečnost?
 A můžu si tím vlastně být vůbec někdy jistý?