II.

      Včera jsem to zase přehnal s chlastem. Do prdele! Ta hlava zase bolí. Probudil jsem se oblečený a okamžitě jsem ucítil jak strašně smrdím. V držce jako v polepšovně. Posadil jsem se na posteli. Au! V hlavě mě píchlo a zase jsem si lehnul. Chvíli jsem se nehýbal, aby se mi uklidnil žaludek. Kam to padám? Začal jsem ze sebe sundavat oblečení, ale při každém prudším pohybu se mi v žaludku zvedla bouře vln a v hlavě jako by se vzpříčil obrovský střep. Vede tohle někam? Stáhl jsem ze sebe svetr. Ach, to je bolest! Leda tak do pekel. Kalhoty spadly na zem vedle postele. Řítím se nadzvukovou rychlostí přímo do prdele. Tohle musí přestat. Ponožky mi daly zvláště zabrat. Ještě tričko a trenky. Zkurvený tričko! Trenýrky se mi při sundavání zaseknuly o ztopořený penis. Zkurvený péro! Konečně jsem byl nahý, těžce jsem oddechoval po náročném výkonu. Ta tvrdá věc nevkusně trčela do prostoru. Zasraná potřeba. Povzdechl jsem si a začal jsem masturbovat. Nebylo to vůbec příjemný, bolela mě hlava a bylo mi blbě, ale bylo to nutný. Muselo to prostě ze mě ven. Pak jsem skončil ležící na čerstvě zašpiněném prostěradle a zvednul se mi žaludek. Ze mě samotného.

      Ještě jsem na chvíli usnul, ale vstal jsem nakonec a šel se umýt. Odtékající voda byla nahnědlá. Jako průjem. Všechna ta nahromaděná špína byla ze mě konečně pryč. Kdyby tak šlo si takhle vymejt hlavu od všech těch sraček. Úplně je vyčistit a ne jenom furt přepudrovávat chlastem. Na okamžik člověk sice zapomene, ale pak vystřízliví a je na tom stejně jako předtím nebo ještě hůř. Oblékl jsem se do čistých hadrů a vyčistil si zuby. Jsem sice pořád stejný prase, ale aspoň to není vidět na první pohled.

      Zabalený do své nové úhledné skořápky jsem se vydal navštívit vzdělávací instituci, kterou jsem poslední dobou dost zanedbával. Mezi Roztokami a Prahou jezdí pravidelně takové velké hranaté krabice, které pojmou až sedmdesát lidských těl. Duší tolik nepřevážejí, protože ty se nechávají doma před bednou s pohyblivými obrázky, aby nemohly člověku kecat do důležitých věcí. Na sedadle vedle mě seděl chlápek kolem třicítky. Na sobě sako, košili a kravatu a na klíně měl rozevřený přenosný komunikátor. Určitě top manažer, smrděl drahým parfémem, takzvaná high society. Oči utopené v monitoru, cvakal něco do klávesnice a já mohl jen odhadovat jestli si povídá se svojí manželkou nebo s indickým maharadžou. Klidně mohl i s oběma najednou. Když jsem ho přelétl pohledem a představil si, jak řídí fabriku na konzervy nebo organizuje mezinárodní meeting, zarazil jsem se u jeho nosu. Fuj! Tomu člověku snad nosní dírkou vylejzá půlka mozku. Odvrátil jsem zrak, pusa se mi zkřivila nechutí. Bál jsem se na něj znovu podívat. Tak to bylo nechutný. Je sice navoňenej a vyfešákovanej, ale sračky co jsou vevnitř se derou na povrch. Jak moc jsou lidi posuzovaný podle toho, co maj na sobě. Přitom v sobě máme všichni stejný fujtajbly. Takový, co tomu týpkovi vedle mě teď lezou z nosu. Před ostatníma je můžeme do určitý míry schovávat, ale sami musíme žít s vědomím toho, co v nás skutečně je. Pokud se teda systematicky neobelháváme a každej den ráno před zrcadlem se neztotožňujeme jen s tím, co v něm vidíme. Určitě si lze tak dlouho říkat „tohle jsem já“ až se nakonec stát zdánlivě jenom tím obrazem. Jenže pokud se někdo tímto způsobem přemění na chodící obal bez zájmu o svůj obsah, jaké zděšení musí nastat, když pak jednou pohlédne do zrcadla duše? Ze zamyšlení mě vytrhl hlas z reproduktorů oznamující, že přijíždíme do konečné zastávky. Řidič naší hranaté konzervy šlápl na brzdu a vysypal nás skrze automaticky otevírané dveře na asfaltovou pánev velkoměsta, kde jsme se začali smažit a dusit ve speciální kouřové omáčce.

      Když jsem se potom v bufetu před školou cpal rozemletými vepřovými vnitřnostmi, uvařenými a nacpanými do střev svých majitelů, na mysli mi opět vytanul ten nechutnej obrázek holubu koukajícího z nosu. Musel jsem přestat jíst, protože jsem ucítil šimrání v žaludku oznamující zvracení. Proč si člověk neuchovává jenom ty hezký vzpomínky? Proč nás pořád votravujou i věci, na který bysme radši zapomněli? Jako třeba Amálka. Snědl jsem ještě kousek pečiva ve tvaru narovnaného hovna a vzhlédl nahoru k vrcholu školní konstrukce. Tahle vysoká škola je ale vopravdu vysoká. Jako by chtěla roztrhat oblohu. Koneckonců rozum a vzdělanost už jednou nebe zničili. Zaplatil jsem za pokrm a vstoupil do vnitřku toho trhače oblohy a snů trochu se připovzdělat. Vchod se otevíral samozřejmě magnetickou kartou.

      Šel jsem na přednášku z psychologie, ale zbytečně jsem očekával, že dostanu alespoň nějaké odpovědi na moje otázky. Přednášející přeskakovala z tématu na téma aniž by některému pronikla jen trochu do hloubky. Když vykládala, co je to paměť, zmínila se o druzích paměti. Řekla, že existuje ultra-krátká, krátkodobá a dlouhodobá. Do kolonek pak ještě rozdělila dlouhodobou pamět na epizodickou, procedurální a sémantickou.

Neexistuje ještě nějaký druh emocionální paměti? Někdy si přece pamatujeme jenom pocit nebo dojem, když všechno ostatní, to konkrétní, už dávno utonulo v močálech času. Jako když vám ráno po probuzení zůstane v hlavě jen neurčitej náboj snu a přesto, že už nevíte, co se vám zdálo, tak víte, jestli to bylo hezký, plíživý nebo děsivý. Pak suše poznamenala, že existuje proces zapomínání a že si pamatujeme jen to, co má pro nás smysl. To bylo poněkud v rozporu s mými ranními úvahami. Jak je na tom asi ten člověk z Guinessovy knihy rekordů, kterej nedokáže zapomínat a umí si pamatovat náhodné řady stovek čísel i po několik desítek let? Může zapomenout alespoň holuby koukající z nosu lidem v ranní dopravě? Na životní trapasy a nešťastný lásky? Jestli ne, měli by ho do tý knížky zapsat i jako nejnešťastnějšího člověka na světě.

Dalším tématem byly sny. Jejich obsah tvoří prý reminiscence denních zážitků, symboly neuspokojených potřeb a případně mohou do snu také proniknout vnější podněty. A co prorocké sny, které se později vyplní? Kde se berou ve snech postavy a místa, která jsme nikdy v životě neviděli? Mě se například zdává občas ve snech o jednom nádherném místě v lese. Je to malé údolíčko se studánkou, je celé porostlé zelení a osvětlené ostrým sluncem, které je ale příjemně tlumené vysokými stromy. Toto místo jsem navštívil ve snech už několikrát, ale nikdy jsem takové místo neviděl, i když jsem ho hledal. Pokoušel jsem se ho najít, protože ráno mívám vždycky pocit, že vím, kde je. Je to snad symbol nějaké neuspokojené potřeby? Symbol klidu a krásy, jež celý život hledám? Kéž by tak RAS, což je mechanismus, který zabraňuje vnějším podnětům, aby nás probudili, fungoval i při denním snění. Docela bych se totiž zasnil místo poslouchání toho, jak přednášející nacpává věci do škatulek a kategorií.

Nějakým způsobem přeskočila ta ženská na téma mozek a vykládala o různých funkcích obou hemisfér. O tom, že pravá hemisféra řídí levou polovinu těla a naopak. O tom, že hlavní rozdíl mezi mužským a ženským mozkem je v tělísku zvaném Corpus Calosum, které obě hemisféry propojuje. Ženské Calosum je větší, ale hustota nervových vláken je nižší. Zvláštní, jaký může mít taková drobná fyzická odlišnost tak dalekosáhlý vliv na rozdíly v mužském a ženském myšlení a chování. Je to opravdu ten jediný rozdíl?

Zajímavé bylo povídání o jedné poruše zvané neglekt. Spočívá v tom, že nemocný není schopen vnímat celou jednu polovinu zorného pole. Většinou se objevuje po úrazech hlavy, častější je neglekt levé strany. Jestlipak je u leváků častější naopak na pravé straně? Je to duševní porucha a nemá nic společného se zrakem samotným. Pro oběť neglektu jako by neexistovala jedna strana talíře, takže vždycky sní jen polovinu jídla. Holí si vousy jen na půlce tváře a v divadle vnímá jen postavy na jedné straně jeviště. Snaží-li se ho někdo upozornit na jeho poruchu, postižený nerozumí. Nemůže pochopit, že by mohlo existovat něco, co on nevidí, stejně jako ostatní nemůžou pochopit, že on nevnímá celou polovinu reality.

      Odcházel jsem z přednáškové místnosti s plnou hlavou otázek ale s žádnou odpovědí. Sókratés by měl ze mě radost. Zamířil jsem do školní menzy, kde se lze levně nasytit za studentské ceny. Ovšemže na úkor kvality, jenže já jsem nikdy nebyl vybíravý co se týká potravy pro tělo. Jídelnou se rozléhalo rytmické cinkání vidličky o talíř podkreslené hlaholem všedních studentských hovorů. Typicky smrdělo připálené mléko. S hlavou skloněnou a s tváří zamyšlenou jsem zasedl k prázdnému stolu. Jak se asi cítí právě vyléčený neglektik, když je konfrontován s takzvanou realitou? Jak by asi vysvětloval ostatním, že žil jen na pravé straně světa? Jak by vysvětlil sám sobě, že ignoroval tu levou? Strkaje si do otvoru v hlavě nevábnou hmotu z vláknin, bílkovin a škrobu rozhodl jsem se, že ještě týž den napíšu psychologickou povídku o probuzení jednoho neglektika. Na talíři jsem nechal jenom zbytek UHO (univerzální hnědá omáčka) a vypadnul jsem ze smradu jídelny do smradu velkoměsta. Konečně domů!

      Absolvoval jsem cestu hromadnými prostředky zamyšlený nad svojí povídkou. Už se smrákalo, neony obchodů se začaly rozsvěcet, pršelo. Skrze uslzené okno plechové transportní jednotky jsem se díval ven do deště. Jednotka byla podobná té, kterou jsem použil ráno, ale poněkud více zaoblená a tentokrát na kolejích. Sledoval jsem ruch na ulicích a začaly mě zase napadat verše.

Hlava vedle hlavy
jezdí lidi donekonečna tramvají
v posmutnělém šeru večera
červené semafory
do očí díry vypalují.

Lidi se krčí
pod malou stříškou
ale stejně dešti
neutečou
nikdo z nich neví
že se nikam nedostanou

že vlaky už dneska nepojedou

do krajiny odpovědí

která je pro sraby.

Přemýšlel jsem, jak rozvést ve verších, proč je krajina odpovědí pro

sraby, když mi najednou zazvonila komunikační jednotka. Byla to Amálka! Mluvila rychle a překotně, protože jí docházela baterie v její jednotce. Já jsem naopak mluvil pomalu a rozvážně. Rychle na mě vychrlila, že je na hranicích, že přijede za několik hodin, ať na ní čekám v hospodě. Pak jí zřejmě baterie došla úplně, protože se spojení přerušilo. Amálka byla už tři týdny s kamarádem na cestách po Evropě. Co jí to popadlo, že mě musí vidět hned po příjezdu? Vždyť spolu bydlíme a beztak bysme se brzo potkali.

S Amálkou jsem se totiž seznámil tak, že mi byla doporučena jedním známým, když jsem před rokem a půl hledal podnájemníka. Kdyby jenom tenkrát tušil, co nám tím seznámením způsobí. Skoro přesně rok jsme spolu bydleli, aniž by se mezi námi cokoliv stalo. Ani jsme se vlastně moc nepoznali. Ale jednoho dne se to náhle všechno změnilo. Zamiloval jsem se do ní až po uši a ona byla první, kterou jsem měl tu možnost poznat důkladně i z vnitřku. Tam ale nic moc hezkýho neměla. Chodila tenkrát s jedním muzikantem a přesto se mnou spala skoro každou noc. Tak jeho podváděla a mě strašně zraňovalo, že jsem jí neměl jen pro sebe. Přitom už tehdy jsem z etologie věděl, že samičky jsou věrné jen potud, pokud nemají přízeň samce jistou. Jakmile už mají toho ‚správného‘ dobráka (blbce) omotaného kolem prstu, začnou si hledat nějakého vhodnějšího dárce genů.

Naše milostná obcování byla prostě úžasná. Dokázali jsme se milovat celé hodiny a oba dosáhnout vrcholu. Já někdy dokonce i pětkrát za noc. Oscar Wilde říká, že muž může být se ženou šťastný, pouze když jí nemiluje. To byl problém - já byl hrozně zamilovaný, ale ona ani moc ne. Spíš vůbec ne. Dál zůstávala se Sváťou, který jí také miloval a věřil jí co se týká věrnosti. Naléhal jsem na ní, ať ho opustí a ať je beze zbytku se mnou, ale to nechtěla. Několikrát jsme si zakázali spolu dál spát, ale naše zvířecí (ovšem nikoliv nelidské) pudy nás zase vždycky svedly do jedné postele. Strašně jsem trpěl svojí láskou, které jsem se nemohl zbavit, protože byla pravidelně přiživována nádherným milováním. Není ale bohužel stejné milovat někoho jako milovat se s někým.

Byli jsme tedy tajnými milenci. Říká se, že zakázané ovoce chutná nejlíp.  Mě ale tenkrát moc nechutnalo. Nechtěl jsem ten krásný cit, který ve mně tepal místo srdce, před všemi schovávat. Musel jsem. Přihodilo se nám tehdy několik vtipných příhod se skrýváním toho, co se mezi námi dělo. Když jsme měli hosty, museli jsme narychlo sebrat ze země všechno naše spodní prádlo, které jsme vždycky v návalu vášně pohodili kdekoliv. Například jednou přišel na návštěvu můj kamarád, který neměl ve zvyku zvonit ani klepat. Z velmi intimní chvilky nás vyrušilo jeho volání z předsíně „je tady někdo?“ a než jsme se stihli obléci, tak už stál vedle nás, protože neměl ve zvyku si ani sundavat boty. On byl první, kdo o nás věděl. Moje postel nebyla příliš velká a v té její jsme se nikdy nemilovali. Amálka to nechtěla, protože jak říkala „tam jsem se milovala se Sváťou“. Tak jsme si vždycky na noc udělali takové provizorní ležení v obývacím pokoji na zemi. Několikrát jsme všechny ty matrace, deky a polštáře museli překotně naházet do skříně, když za Amálkou nečekaně přišel Sváťa.

      Samozřejmě jsem měl tenkrát pochopit, co je Amálka zač. Nevím, co jsem si myslel, když se po čase se Sváťou rozešla a začali jsme být opravdu spolu. Byl jsem tak zaslepený láskou a ani jsem nechtěl vidět pravdu. Vrhnul jsem se šťastný do toho vztahu s rychlostí a bezhlavostí žíznivého větru a asi jsem si bláhově myslel, že mi Amálka nebude dělat to, co dělala Sváťovi. Sám jsem se odsoudil k tomu, dělat jí v budoucnosti onoho dobráka - blbce. Měl jsem ale takovou žízeň po lásce, po sexu, po Amálce, že jsem se nemohl zastavit. A tahle holka se teď vracela do Roztok a já už věděl, jak to dopadne.