Proč mi v posledních dnech nejde psaní?
Ptal jsem se
a hledaje odpovědí
neustále jsem se pokoušel cosi psát

Ovšem nic z toho
co se mi podařilo vyžebrat z pera a cisterny mé krve
nedávalo smysl

A co dávalo, přišlo zase mě nesmyslné
A ti, co by pochopili, dělají,
že nechápou
Jelikož nemají čas zabývat se smysluplnými věcmi
Dělají věci, které je netěší nebo těší
 
Vždy jsem načrtl několik slov
Neměla hloubku ani váhu
(podle jistých kritérií, definovaných už předminulý týden)
Nic objevného jsem nezjistil
Jen malý pocit osamělosti v nich zůstával
Zůstával především v nedokončených větách,
otíral se o dlouhé samohlásky,
aby snad mohl svým mlsným jazykem setřít čárky nad rozpůlenými myšlenkami
 
Dozrál ve mě - jistě mrzutý - pocit
že psát nemá už pražádný smysl
Jelikož všechna slova zůstala rozštěpena kdesi mezi mávnutím
a prvním krokem do mlčení

 
Uzavíral jsem se stále více do sebe
Občas jsem se přistihl,
že nejsem jen osamělý,
ale i smutný, smutný výš než je úroveň konstanty smíchu

Ve chvílích těchto uvědomění
se ve mne, bez přehánění, ovšem s jistou dávkou fantasie
rozprostřelo široké a ničím nepopsatelné životabytí

Zvláštní a existenční ticho
Byl název nebo snad epilog mé poslední básně
Střídala se v něm svižná a rytmická slova
plná slunce a dotyků na sklo autobusů
Na které jsi svým prstem malovala
velká neviditelná srdce,
pro mé tonoucí oči
A já byl za to tolik rád

Ostatní verše byly psány zmizíkem
Takže vzdělaný čtenář jistě nabyl dojmu
Že jsem jen obyčejný břídil-pisálek
Jelikož se čím dál víc 
a až možná příliš 
v mém psaní

objevovalo bílých míst