Já vím zabíjet slabší a nevinné se nemá. Ale občas se musí, jinak by nás přemohli.....
Byly mi dva roky, když jsme měli zlého kohouta. Kohout byl skoro stejně velký jako já a dovolil si dost: skočil na mě a podrápal mě. Já brečela. Utrpěla jsem šok, který se projevoval tím, že jsem se v příštích letech slepicím s kohoutem vyhýbala, jak jen to šlo.
Kohoutův život byl zpečetěn. Šel do polívky. Maminka mi nalila plný talíř a s nadšením mi říkala: „Tak papej, tady plave ten zlej kohout.“
Já se smutně podívala nejdřív do talíře a pak na maminku.
„Maminko, ale já toho zlýho kohouta papat nechci...“
Zlého kohouta jsme měli i nedávno, ale toho jsem si tak neužila. Dovoloval si na každýho. Nestačilo, že ho někdo nakopnul jednou či dvakrát.....stále se vracel a chtěl se prát. Muselo se ho nakopnout aspoň pětkrát, aby neotravoval do příštího dne. Pak zase bojoval. Babička zase vyhrožovala, že půjde do polívky. Nakonec koupila ještě jednoho kohouta. A tak ten zlý kohout se pere s tím novým a na nás nemá čas.....
Zabila jsem myš. Tedy já ne, kamarádka, ale já jí pomáhala povzbuzováním. Jsem hříšnice. Snad polehčující okolnost by mohla být, že jsem byla malá, byla zima a mozek nepracoval tak jak má....
Sáňkovaly jsme s kamarádkou na kopci a uviděly malou myšku. Kamarádka řekla, že jí zabijeme. Já přikývla. Myšku přikryla dlaní v rukavici. Hrnula na ní sníh a dávala jí karate. Já křičela: Tak zabij ji, nebo uteče! Ona říkala, ať jí jdu pomoct, ale já kroutila hlavou, že ne. A tak ji zabila ona sama. A já byla spolupachatel.
Myška vypadala smutně a krásně, když byla zabitá. Začaly jsme obě brečet a rozhodly se, že jí postavíme hrobeček. Myší hrobeček jsme postavily. Na hřbitově jsme ukradly malý věneček, ale byl už odhozený na hřbitovním smetišti, takže jsme ho vlastně neukradly, jen jsme odklidily odpadek.
Chudinka myška. Zabitá ve sněhu.
A pak už jsem zabíjela jenom mouchy, komáry a ostatní havěť.
|
|
Humble 
