Měli jsme zlého berana. Zlý beran měl štěstí, že byl navíc i nejkrásnější beran v okolí.
Zlý beran toužil po naší mamce. Vybíral si jí vždy když věšela prádlo a trkal jí do zadnice. Mamka neměla o zlého berana zájem. Odhazovala prádlo do rybníka a utíkala. Beran utíkal jen chvilku a naštvaně trkal do plotu. Taťka lovil naběrákem prádlo v potoce a mamka znovu prala. Věšela prádlo až večer, kdy byly ovce zavřené spolu s beranem.
Jako dítě jsem ráda běhala. Tedy aspoň, když jsem něco potřebovala v domě a byla zrovna venku. Rozeběhla jsem se po louce dolů, otevřela plot, běžela po další louce. Chtěla se vyhnout zarovnané haldě dřeva, za kterou nebylo nic vidět. Z druhé strany běžely ovce na louku. Jako první zlý beran. Já běžela. On běžel. Střetli jsme se přesně na okraji dřevěné haldy. Naše pohledy se střetly. Nic dalšího našeho se už nestřetlo. Já byla překvapená. Beran byl překvapený. Já utíkala zpět. Beran utíkal zpět. Lekl se tak, že už nebyl zlý.(aspoň chvilku....)
Jezdili se na něho dívat i Němci. Němci po něm toužili. Ovce po něm také toužily, protože byl takový výjmečně zlý. Děda po něm také toužil a nechal ho ovcím. Ovce byly spokojené a měly hodně jehňátek. Jehňátka rostla a rostla, staly se z nich ovce a berani. A zase byla jehňátka. Obrovské stádo se nám prohání po loukách a pase se všude kde se dá. Výstavního berana už nemáme. Pro jehňátka si jezdí Arabové. Němci si jezdí pro dědův med.