Je to ukázka seskládaná z částí pzatím dvacetitřístránkového příběhu. Jednou tady bude dáván podle kapitol.. až bude hotový.. nevím, jestli to má cenu, ale pro mě je to určitým způsobem důležité :P no uvidíme... :)

Seděla tiše,…
Jen nezávisle na ostatních pozorovala oči čtyř spoutaných stěn ze čtyř karetních srdcových es.
Viděla prázdnotu, průhlednou. Viděla hříchy, pro které se odnaučila věřit snům tak, jako všichni ostatní.

Seděla u toho okna, kterého se celá země obávala.
Okno Strachu však nebylo zlé, snad jen trochu více pravdivé.
Netopilo se v pravdách, které si vymyslela srdce těch, co potřebují utéct,…

Věděla sama nejlíp, že nenávidí.
Nebyla to máma,… tu znova zkoušela milovat.
Ta malá dívka se zlatomodrýma vlasama, v krásných šatech a přitom nahá, nenáviděla sama sebe.

Naposledy se na sebe podívaly.
Už bez slz.

„Jednou Tě budu nenávidět proto, žes mě nechala odejít“

...

„Mili?“
Ticho.
„Mili, kdo jsi, proč ti říkají Týnko? Ty jsi já? Nebo snad já jsem ty?“
Pořád ticho.
Znovu se usmála.
„Nevím proč, ale líbíš se mi, určitě z nás jednou budou kamarádky.“

Pomalu začínala chápat, co se vlastně děje.
Možná je jen opravdová.
Vešla patrně do svého pokoje a poodhrnula žaluzie.
Viděla další Slunce.

„Tak tohle je domov“

Týnka se rozhlídla po velké řadě řezaných květin, hledala květinu, ze které by byla malá kytička, která ještě dokáže rozbarevnit dnes promočený svět. No ne.. S V Ě T.
Asi by bylo jedno, kdyby se jí to nepodařilo.
Znovu sklopila oči, ale hledat nepřestávala.

Pak uviděla jej.

(...)

Deštník kapal na podlahu jako zbytky andělích slz a ona přistoupila blíž.
„Tobě se snad líbí modré růže?“
Neodpovídal.
„Je tady tolik jiných růží, proč si dal svůj pohled právě té maličké, modré růži?“
Podíval se na ni a zavrtěl hlavou.
Zkoušel najít její oči.
Marně.
Už se naučila schovat je tak, aby v nich nebylo možno číst.
„Proč ji máš rád?“
„Kdo říká, že ji mám rád“
V dívce se rozlehla radost z odpovědi, ale nemohla v sobě najít porozumění. Snad bylo na řadě, aby ted chvíli mlčela ona.
„Já měl rád ji“
- Koho?
„Kukačku“
¨-Kukačku?
„Ano, svou malou němou… kukačku“
- Kde je?
„Odešla“
- Odkud odešla a proč?
„To by holka jako ty nikdy nepochopila“
- Hollka jako já? Co ty o mě víš?
„Možná víc, než si myslíš, Kukačko“

(...)

(-…. A co by byla fantazie, nebylaby-li živá, Mili?
Přidal se někdo další. Drobná dívka, co stejně jako ona milovala okna Strachu. Jen jich už stačila poznat trochu víc… snad proto.. kukačky, dvě věčně němé kukačky, jejichž hlas byl slyšet i na pravou hvězdu druhou v ránu, které v zemi nikdo nerozpoznal.
= Myslíš snad, že by mrtvá fantazie mohla vyprávět? Řekni, co ti poví básen bez citu?
Nejspíš jen to, co už jsem někde slyšela.
= Přesně tak. Ale s citem je zkárkta každá jiná, každá naporosto jen svá.
Znamená to tedy i to, že všichni Snílci existují a my, my že nejsme jenom Snem?
=Ne tak docela. Ale ve Tvé hlavě určitě.
- Mili, až budeš vědět, kdy je ten správný čas, pak my tři budeme spolu, znovu existovat.
Jak to myslíš?
- Jednodušše. Zkrátka si vzpomeneš na má slova o polibku. Ta se ve tvém podvědomí totiž uschovala, protože pro Tebe byla zážitkem. Až se Ti rozpomenou, budeš vědět, že už můžeš, ale, dříve ne, …. Má večernice.
= Nenut vzpomínky vyprávět, dokud nezačnou samy.
- Měj myšlenky, ale vzpomínky se i nýám všem schovají samy.
Mám plakat?
- Jsi Snílek.. zapomnělas.. že nemůžeš?
Co když miluju a nejsem milována?
=To nemůžeš nikdy říct tak jistě.
- A.. právě tohle je mnohem víc.)

(...)

Pak hlasy v její hlavě zmizeli. Španělština se sama od sebe zapomněla a Týnka znovu byla jen studentem prvního ročníku, který se španělsky skoro neumí zeptat, jak se někdo jiný má..
/a jindy to umí?/
letmo se vrátila k promítání v neuvěřitelně své hlavě, pomyslela si, proč to ?

- Pro oba.

Poslední věta, kterou uslyšela. Byl to znovu hlas Bláznův. Proč on? Pochopí někdy? Nebo to prostě jen nestihne?

(…možná…)