veden silou vnitřní podivnou

v pláně němých dálek času a ledu

sám a jediný s vírou a nadějí

ubírám se v obzor dění nedění

o

o

mohutné štíty křišťálů

jež života už nemají

a

žijí přesto

rozeznívají symfonie mlhavých světel

záblesků tříštěných zrcadel

ledových bludiček jež navábí

neb

pocestné už neznají

o

o

jdu cestou nikoho jež někam vede snad

jdu v ústrety krále moci

věčné noci

poklonu mu skládat

o

o

jdu cestou kde zrnka stříbrná

netřpytí se víc

kde sukno oblohy potaženo klenbou

hlas jenž v nekonečnosti je skálou

dí

jsem s tebou

o

o