Mlha byla všude. Vyjevovala vzpomínky, které nebyly jeho, ačkoli si to ze srdce přál. Chtěl být jedním z těch, kteří v ní jsou. Zahalovala zkroucený strom, na jehož větvi byla vrána, jejíž tmavomodré oči kamenně zkoumaly to místo. Byla nositelkou smutku již po tolik staletí a byla vždy přesná. Vždy na té větvi sedávla. A ten strom byl starý, moc starý a na tom stromu dodnes cítí vyrytý svůj slib, který nedodržel, který jej nyní řeže do svědomí chladně a surově. Etapy života zkončily a on se kdysi zmněnil. Zapomněl na závazky, jež mu byly dány, které měl dodržet a nedodržel. Ten čas, tak chladný měl, připomenot lidem, že zde nebudou věčně, že jejich skutky vrátit nejdou a že ovlivňují člověka nebo malou skupinu nebo sokonce velké množství lidí. Tyto skutky utvářejí svět a náhled na něj, a tento svět je váhou, jejíž ramena střídavě převahují jedno nad druhým . Stál u svého pomníku, dá li se to tak nazvat. Pahýl, v zemi zaražený, již dávno nenesl jeho jméno, to omyl čas. Díval se na něj a proslil, ať si jej někdo všimne. Tužba s níž prosil byla staletí od staletí úpěnlivá, tak úpěnlivá a byla chvíli od chvíle upřímnější. Stál tam dlouhán, v mlze zahalen, v plášti dlouhém, v klobouku v očích zaraženém. Špatně byl vidět, přízrak jeho, míhal se nepatrně a nenechal se ukázat dlouho. To už bylo jeho údělem. Kdysi toto místo nenáviděl. Nenáviděl tento úděl, avšak vztek klesal, až zanikl a on se sem každý rok vracel rád, v naději, že mu někdo daruje biť jedinou myšlenku, motlidbu. Každým rokem však jeho hrob míjely zástupy a zástupy lidí, kteří si přišli vzpomenout. Ne, nikdo nešel k němu. Stal se tak sám a hříchy jeho se mu opakovaly pokaždé stonásobně, po celý rok, do teď. Měl zde stát každý rok a spasení naplní se mu, vzpomene-li si na něj jediný člověk. Ne, za celých pětset let zde u jeho hrobu nestál nikdo. Mdlé světlo svíčky, vpívající se do mléka mlhy bylo maják v moři vzpomínek. Šťastlivec byl nebožtík, jemuž hrob patřil.Tíživá chvíle, tíživý smutek, proč zrovna v tento čas? pochmurnou barvu. Překrásné plameny těch několika svíček vesele zvěstovaly chvilku, věnovanou chvilku ze života. Ne tma tu zář nepohltila. Byl poslední večer. Poslední tohoto roku, ale nikdo nepřišel. Již byl na odchodu, když slyšel tak malebné staré branky vrzání. Ještě chvíli sečkal, zastřeným pohledem pozoroval kdo se v tato místa béře. Byl to hrbáč, ten jemuž prapraprapraprapradědovy zabil otce.J en za 50 zlatých.Těch padesát zlatých se proměnilo v pětset let muk a lesk těch mincí se ztratil. Hrbáč kulhavým krokem obcházel hroby. Pomáhal si berlí a těžce vzdychal. Každý krok byl však přes patrnou bolest jistější a jistější. Nebylo tomu chudákovi vydět to tváře, nebylo vidět, jak je oblečen, jako by byl jedním z nich. Ten jenž u hrobu stál šetřil s doufáním, jelikož jej bylo málo, tak málo. Ubožák dokulhal k pomníku, u něhož neboštík stál, padl na kolena, sepjal ruce a zklonil hlavu. On se modlí, vzpomíná. Ví kdo zde leží, přesto odpouští. Vzpomínka ubožáka je jako balzám, jako vůně růže, vlídné slovo, pokojný hlas, nesoucí útěchu. Ta vina, tak těžká, zmizela, byla balvanem, který opadl a kdyby byl hmotný tvrdě by zaduněl. Kdyby měl tělo, plakal by. Dořekl poslední slovo a svalil se na zem. Zemřel, byl těžce nemocný. Náhle do mlhy začaly protryskávat nitky žluté, rostly v kužely zlatého slunečního svitu, proletěl první motýl, zavoněla tráva. Mlha se trhala víc, až odvanula, odnesla je z toho místa pryč. Odnesla trápení, jizvy, svědomí , zášť. Ubožák se zvedl, usmál se a v tváři nebylo nic než láska, obejmuli se. Smáli se, moc srdečně se smáli, vítr jim čechral vlasy, nebylo již starostí, nebylo nic, jen cesta mezi stromy, krásnými, košatými, zelenými stromy, vedoucí do dálky. Společně udělali první krok a vydali se spolu jako bratři.
|