Hodně jsem se napil a pak jsem položil sklenku na stůl. Vyčkával jsem, co na to Maggie řekne.
,,Ty hajzle! Ty jeden šmejde! Nenávidím tě," řvala na mě.
,,Uklidni se! Ona byla tak smutná! Byl to jenom takový úlet, miluji tebe!" utěšoval jsem ji. Ale nedala se. Začala se oblékat do oblečení na ven.
,,Ty někam jdeš?" ptal jsem se.
,,Jo, utíkám od tebe. Mám pocit, že to tu s tebou nevydržím. Nemůžu, nemůžu to vydržet! Jedu za maminkou do Minnesoty!"
Jákékoliv přemlouvání by bylo na nic. Byla rozhodnutá. A znám jí moc dobře na to, abych věděl, že co si zamane, to uskuteční.
,,Sbohem." Ještě se ke mně vrátila a lehce mě políbila na tvář. Zdálo se mi to nebo se skutečně otřásla odporem?
Zabouchla. Cítil jsem se, jako by se ve mně něco přetrhrlo.

     S Maggie jsem se potkal přibližně před deseti lety. Pracovala jako servírka a dělala v jednom klubu pro černochy. Ačkoliv nejsem negr, do toho baru jsem si občas rád zašel. Nalili vám tam totiž ještě dlouho po zavírací době a to mně, největšímu ožralovi ve městě, absolutně vyhovovalo. Maggie jsem si všímal už v začátcích, ale nenapadlo mě, že by mohl vzklíčit nějaký vztah mezi hnusným, upoceným ožralým prasetem a krásnou, čistou servírkou. Nicméně protiklady se přitahují, jak řekl Einstein nebo nějaký jiný pošuk. A tak za pár týdnů, když jsem naprosto opilý odcházel k autu, přidala se ke mně. Mlela něco o tom, že se jí už dlouho líbím a jestli bych třeba někdy nezašel do kina nebo tak. Asi rok na to jsem si ji vzal.
     Díky ní jsem se rozhodl přestat pít. Chodil jsem do různých kurzů, kupoval divné náplasti a tak. Maggie si pořád držela práci v baru a já začal prodávat po domech vitamíny. Pro někoho možná méněcenná práce, samozřejmě taky moc nevydělávala. I přes to jsme si žili dobře a nepřipadali si chudí.

    Jednou večer, když byla Maggie v baru, zazvonil telefon.
,,Halo? Je tam Bill?" ptal se ženský hlas.
,,Ano, u telefonu, co chcete?"
,,Bille!"
,,Promiňte, ale kdo jste?"
,,Na tom nesejde! To je teď úplně jedno! Potřebuji vás vidět!"
Zavěsil jsem. Už několikrát si ze mě vystřelily po telefonu nějaké děti, ale teď už to vážně přehání! Akorát když jsem se svlékl a chtěl vlézt do vany, telefon zazvonil znovu.
,,Podívejte, přestaňte si dělat srandu nebo si zjistím kdo jste a budu si stěžovat u vašich rodičů!"
,,Moje matka už nežije a táta bydlí na Floridě. Ovšem pokud za ním chcete ject..."
,,Přestaňte si dělat legraci! Kde jste vzala moje číslo?!"
,,V telefonním seznamu. Víte, máte takové sympatické jméno a já jsem tak sama!"
,,To je nějaký ošklivý žert, doufám?!"
,,Ach, Bože... Máte pravdu, jsem strašná. Bože já jsem tak trapná, nesnáším se, nenávidím se!! Promiňte mi, odpusťte mi prosím vás. Nevím, co to do mě vjelo. Nashledanou."
,,Počkejte! Dáte mi adresu?"

     Po cestě jsem si pořád říkal, že jsem hlupák. Proč tam sakra jdu? Co od toho očekávám? Dlouho jsem stál před jejím domem a pak jsem zazvonil. Otevřela mi malá holčička v noční košili.
,,Mamííí, je tady ten pán!"
Přišla půvabna, asi třicetiletá žena.
,,Ano, už jdu. Běž spát Louiso, musíme tady s pánem něco vyřešit."
Po pozdravu mě chytla za ruku a odtáhla do obývacího pokoje.
     Posadila mě na křeslo a začala vyprávět o svém životě. Narodila se ve Švýcarsku, ale už jako malá holka se přestěhovala sem. Její rodiče se rozvedli, když jí bylo sedmnáct. Táta se odstěhoval na Floridu a maminka za rok nato zemřela na rakovinu. V osmnácti tedy zůstala v tomle bytě sama a věděla, že to nikdy nezvládne. Vzala si tedy takřka prvního kluka, který jí padl do cesty. Nikdy ho neměla ráda, ale on jí přímo zbožňoval. Měli spolu i dítě, to byla ta holčička, co mi přišla otevřít. Žili spolu jak se dalo. Po čase si dokonce začala na manžela zvykat a začala ho mít i docela ráda. Jenomže ona nikdy neměla poznat opravdové štěstí. Manžel před měsícem a půl zemřel.
     Když mi tohle všechno řekla, zůstal jsem dlouho zticha. Pak jsem jí začal hladit po vlasech. Moje ruka jela pořád níž a níž.

     Pak jsem se vrátil domů a moje žena už seděla v křesle.
,,Kdes byl? Jsou tři ráno!"
Co mám sakra dělat? Všechno jí to říct? Mlčet? Rozhodl jsem se, říct jí to. Dále se to dělo tak, jak jsem popsal v prvním odstavci.

     Odešla a já jsem dlouho přemýšlel. Ne, nemůžu ji nechat odejít. Oblékl jsem se a sedl do auta. Jel jsem na vlakové nádraží. Vystoupil jsem a vběhl dovnitř. Seděla tam, schoulená do kabátu. Asi spala. Zatřásl jsem jí ramenem. Podívala se na mě, postavila se a začali jsme se dlouze líbat.
     Po cestě domů jsme oba mlčeli. Ona si asi myslela, jaká je hloupá, když mi zase uvěřila. A já přemýšlel nad tím, že budu muset paní s věčnou smůlou opět někdy navštívit.