Stál tam strom. Jeho silné větve kdysi sloužily jako trojnásobná šibenice – a byl tak i dosud vnímán, navzdory skutečnosti, že ze stromu se stala souška a nikdo zde nebyl oběšen již dobrých třicet let. Nyní zde byla hospoda s přiléhavým názvem „U oběšence“.

     Ten pahorek vyčuhoval z hlubokých temných lesů, panství barona Ulricha. Sbíhaly se na něm tři hrbolaté cesty, což z něj činilo jakési poutní místo. Po jedné z cest se hnal kočár. Okna zatažena černými závěsy, které symbolizovaly určitou nadřazenost pasažéra. Kolem celého vozu vůbec byla jakási zvláštní aura, způsobující, že sám kočár působil nadutě a opovrhovačně. Vozka byl nějaký vesnický mladík, bezduchý s prázdným pohledem. Bez ambicí – prostě tu byl a staral se o svou práci. O lidi bez Názoru se osud nezajímá. Trhl opratěmi a kočár zastavil. Dvířka se pomaličku otevřela a zevnitř se vykolébal muž – muž, jehož každá částečka napovídala, že máme co do činění s pánem…

    
   Setmělo se. Na horizontu se sice ještě stále drželo nějaké světlo, ale brzy zmizelo úplně. Dnes byl úplněk. Na pahorek vrhala slabou stříbrnou záři zdeformovaná dětská tvář Měsíce.

   Straka proklouzl dovnitř. Doufal, že odsud odejde se slušnou kořistí. V tomhle řemesle je třeba spoléhat na to, že se sami v kořist neproměníte. Straka byl nikdo- absolutní nula. Jako mnoho lidí, samozřejmě, ale Straka si to uvědomoval. On toužil – ne přímo po bohatství, měl nižší cíle, ale chtěl alespoň jakýsi smysluplný život. Míval o tom sny. Z kterých se zoufale budil zpět do reality… Takoví lidé nemají jméno. Byl pouze obyčejný zlodějíček a sám se pojmenoval. S velkou dávkou trpkosti o sobě říkal, že je Straka…

 O svém dětství a minulosti toho vskutku příliš nevěděl. Měl pocit, že se už jako sirotek a kapsář narodil, přičemž opravdu netušil, jak se mu podařilo přežít až dodnes…. Opustil však tyto pochmurné myšlenky a dodal si sebevědomí. Tma . Tohle je jeho svět!

   Po lesích klidně pobíhali srnci. Avšak ráno začne hon. Baron se usmál. Přelétl pohledem kapelu. Čtyři muži, kteří s prázdnými výrazy doprovázeli na hudební nástroje pijácké písně… smutný osud.

    Hospodský se ustaraně rozhlédl. Byl zvyklý na unavené dřevorubce a chasníky. Maximálně tak na pištce, krysaře či kejklíře. Smetánka, bohatí páni a zemani; to byl nový živočišný druh. Nikdo se neuměl opít tak, jako jeden z nich. Starost dělaly hospodskému i nabité pušky v rukou opilých a nesoudných lidí. Kromě toho přemýšlel, proč kdysi tak naivně pověsil na zeď štít a dva meče. Před chvílí proletěly kolem jeho hlavy. A navíc měl pochybnosti ohledně toho, zda mu někdo zaplatí.

   Dělalo mu starost i to, že jeden z hostů se zatím nedotkl jediné sklenky…

  
    Straka se rozhlédl. Nikoho neviděl. Postupoval tedy kupředu. Byl tichý jako myška. Opravdu tichý. Na světě byl už kolem třinácti let a každou vteřinou se zdokonaloval. Snažil se chovat profesionálně, ale uvědomil si, že to dělá jen proto, aby zastřel svou nejistotu. Zaostřil zrak. Našel, co hledal! Otevřel truhlu a začal její obsah přemisťovat do koženého vaku. Pak zatajil dech…

 
    Ozval se výkřik z podkroví. O pár vteřin později se objevili na schodech dva z opilců a táhli za sebou mladého škubajícího se chlapce. Zacpali mu ústa špinavým kapesníkem.

  „Kradl!“ zvolal jeden z nich. Své tvrzení demonstroval tím, že na zem vysypal obsah koženého vaku.

  „Co s ním?“ zeptal se druhý.

   Baron se lehce ušklíbl. Neřekl ani slovo. To vyprovokovalo jednoho z okolostojících, který vzal pušku a namířil ji na Straku. Třásla se mu ruka, ale nemohl by minout.

   Hospodský se radši vytratil.

    Vtom se do okna opřel vítr a otevřelo se. Naskytl se jim pohled na starý dub. A tu se baron usmál. Vytrhl muži z rukou pušku a řekl : „Ne!“ Pak mlaskl a znovu se usmál – nebo lépe řečeno, na tváři se mu objevil zlomyslný škleb. „Přineste provaz,“ zvolal a dav se zachvěl.

  Vytáhli Straku ven a mrskli s ním o zem. Točil se s ním svět. Pusu měl plnou trávy a myšlenky se mu o překot vypařovaly z hlavy. Ale rozhovor těch mužů tam někde zůstával a zažíral se hlouběji a hlouběji… A smáli se…

   Bylo mu na zvracení – a pak ho na krku začalo pálit silné lano. Otevřel oči. Jeho pohled se setkal s baronovým. Tohle byly oči Ďábla. Rudě plály – vyzývavě a posměšně.  Baron vlastně celou dobu nic nepil, jeho mysl nebyla ničím ovlivněna. Jen přihlížel.

   Někteří z baronových společníků se snažili rozdělat oheň, ale jelikož začalo poprchávat, rychle se vzdali. Kapela se sem ale navzdory dešti přesunula a na baronovo přání začala hrát veselou pijáckou píseň. Vnikla Strakovi do mozku a rozpoutala tam hotovou bouři.

    A pak nastalo ticho. Můžeme být lhostejní. Ale můžeme slyšet i stovky výkřiků hrůzy, vzteku či bolesti. Straka je slyšel. Hlasy všech lidí, co tu na pahorku zemřeli. Nechtěl zemřít, ne teď… Očekával muka; očekával, že mu bude pomalu docházet dech a smyčka mu bude drtit hrdlo..

    A pak to opravdu začalo. Někdo podkopl špalek.

    Udeřil blesk. Tak na vteřinu. Člověk by se divil, co vše se může stát za pouhou vteřinu. Straka visel nad nachovou propastí, do níž ho stahovaly stovky šedých mrtvolných rukou, ale pak se nadechl. Ležel na mokré trávě. Cítil oheň. Strom vzplál..

   Baron klesl mrtvý k zemi. Vedle něj spadl do bláta meč. Kdosi chytil Straku za límec a táhl ho pryč. Straka se rozkašlal a z úst mu vyteklo bahno. Před očima se mu míhaly černorudé pruhy a fleky…

   

     O půl hodiny později seděl Straka na vlhkém jehličí, opíraje se o statnou a letitou sosnu. Zíral na dřepícího vozku. Jeho výraz bychom opět nazvali prázdným; hleděl teď do země s jakousi klidnou odevzdaností.

   „Proč jsi to udělal?“ šeptl Straka.

   „Je zlé zklamat ostatní, ale ještě horší je zklamat sám sebe…“ vyštěkl vozka a otřásl se.

    Jiné odpovědi se Straka nedočkal. A tak se, zatímco mu v uších zněla ona pijácká píseň, zvedl. Našel smysl svého života a tím bylo přežít…