Horké odpoledne

 

Věděla jsem, že to udělá. Studna přikrytá betonovou skruží byla jediné místo, kam mohl položit ty vzácné a lesklé předměty, které se mu už nevešly do dlaně. Vyrovnal je na tu jedinou rovnou plochu v prostoru dvora jako nějaké vojáčky. Úplně se s nimi mazlil. Pak se vrátil k oné hromadě plechu na kolečkách, aby vydoloval další. Když jsem prošla kolem, vůbec si mě nevšiml.

Řady bojovníčků narostly do velikosti čety, po chvilce už téměř praporu. On se začal hmoždit s něčím těžkým, co se zřejmě rozhodlo vzdorovat a nehodlalo opustit útroby rezavého vnitřku. To už jsem seděla na sluncem vyhřátém bitevním poli. Nevěnoval mi ani pohled.

Posunula jsem jednoho z příslušníků lesklé armády k temnému, kruhovému otvoru, v šedivém prostoru skruže. Zavrávoral a zmizel uvnitř. Šplouch. Ozvalo se tlumeně, ale přesto nějak vesele. Šplouch, další a další a další.

Celé mé já se roztančilo radostí. Šplouch, šplouch, šplouch.

Konečně se napřímil a jeho oči, zasazené v upoceném a špinavém obličeji, se vytřeštily mým směrem. Pohlédla jsem mu do nich a jen tak po paměti - šplouch a zase. Rota už měla jen čtyři muže.

Rozběhl se. Šplouch. Něco zakřičel. Šplouch. Přiblížil se. Šplouch. Tři kroky ode mě, dva, jeden. Šplouch.

Zvedla jsem se, otočila k němu zády a zdvihla ocas v gestu nejhlubšího pohrdání.

Kočky se nepřehlížejí.