Říznul mě střep na dně mého bytí. Byl z číše zvané ideál, co spadla z výše oltáře. A všechen mok, který měl být k pití, po hlíně se tam rozléval.
Andělé zlatí přede mnou zčernali, zbyl popel jen z mých katedrál. Copak to bylo za žháře? Zmizel pak s časem, mě střepy řezaly. Však nebal jsem, šel jsem, jdu dál. |