| Sídlištěm se linul zápach připálených hranolek a smažené ryby. V několika domácnostech otevřeli okna v naději, že tím vyženou cigaretový smrad ze svých malých užmoulaných bytečků.
Dětská hřiště zela prázdnotou, po chodnících okolo paneláků se neproháněli caparti s imaginárními pistolemi a policejními odznaky v rukou. Všichni seděli doma u nedělního oběda, na židlích z povánočního výprodeje.
Ale ona se k nim nepřidala. Zůstala venku. Rozvalila se na studené zemi, o níž se včera pokoušely první podzimní mrazíky a netrápila se představou nastydlých ledvin. Ona sem nepatří. Není to snad zřejmé? Tolik se liší od všech těch holek s umaštěnými vlasy, které doufaly, že jim podomácku dělaný blonďatý melír přidá na kráse.
Zadívala se na oblohu, pokrytou těžkými šedými mraky. Nebe, její věrný průvodce, nejlepší přítel, společník v krušném osudu.
Byl s ní i tenkrát, v moderní vile na předměstí, na dřevěném lehátku u bazénu. Společně trávili dny, zabývajíc se malichernými problémy, že nemají dost oblečení. Rodiče, zdroj financí a tudíž částečný zprostředkovatel nekončících zábav a mejdanů viděla zřídka. Podnikání jim zabralo většinu času, jí to však nikdy nevadilo.
Nebo si to alespoň myslela.
Tenkrát, v tom nejlepším, se to ale všechno zvrtlo. Z ní se stala holka ze špinavého paneláku, z jejího otce neoholený chlap v roztrhaném nátělníku a děravých trenkách.
S maminkou paří teď její věrný společník na dlouhé trati, nebe, nejlepší kamarád.
Zvedla se, vyšplhala do výšin, do světa nekonečných střech a nesčetných televizních antén. Roztáhla ruce, zavřela oči.
Poletí?
Za matkou, za nebem. Za nejlepším přítelem.
|
|
