Nesnesitelná leklost bytí

a ulice prázdný oči smutnýho měsíce

nepřítomně kývat v rytmu noc a den

nic nás nebaví a nic nás nezajímá

zpropadené tapety pořád na ně zíram

jde mi z nich zima

i když

je to lepší nechtít

nejsme pak překvapený

neznáme slova jako “nemít”

potřeba nás nežene máme tak akorát

spokojená apatie

jak řek Aristoteles

“Nehejbej s tim, co je v klidu”

a tak sedíme, tupě

a máme z toho vředy

v hlavě

hlavně nám vadí ty rozkmitaný věci

paraziti v obavě z paranoií

po podlaze jenom střepy

vidět věci pokřiveně

obličeje v korkovejch zátkách

co pochytala flaška hrdlem do dna
 

nemíříme nikam

nikam nepatříme

jen se po nás vyžaduje

bytí (prej nesnesitelně leklý)

už nemáme emoce

sou dávkovaný v inijekcích bledejch pořadů

přehnaně přeexponovaný hrdinové dnešních dnů

řeší problémy co neexistujou

a já s nima tupě tupě tupě

vírám jak sova vypálená

do stáda ať pastýř už nebo má blbá můza unavená

z horečky sobotní noci kleje proutkem z břízy

zbytky od večeřespláchnu do hajzlu

a nestaram se o Afriku