| Dílo #4347 |
|---|
| Autor: | NIN |
| Datum publikace: | 23.03.2004 15:26 |
| Počet návštěv: | 3025 |
| Počet názorů: | 35 |
| Hodnocení: | 18 |
| Patří do sbírky: | Mydriáza |
| Prolog |
|---|
| je mi jasný, že bych to měla proškrtat, ale je to pro mě pořád ještě moc čerstvý, i když je to asi pět let... |
|
| VOLALA JSEM TĚ |
kdes byl, když jsem tě volala?
I.
poprvý to jsme byli spolu
těla propletený do dvou závěsů z korálků
dělali jsme si mřížku z prstů
spojený průnikem
svázaný vlasama
spletený řemínky z časových smyček
a já se potápěla
a volala tvoje jméno
a slyšela tvuj hlas
volals mě taky
II.
seděla jsem v křesílku ve tvym pokoji
ty u psacího stolu
tak daleko
tak daleko
vůbec jsi nebyl ve svym těle
ten kdo tam seděl
mě nepoznával
tvrdý slova padaly ze stropu
za každym vyrostla skoba
černá
počítala jsem je
a marný pohledy
nepoznals mě
až jsem se rozplakala
volala jsem tě
křičela tvoje jméno
i svoje i naše
volala jsem tě
kde jsi byl?
III.
chodila jsem ulicema toho velkýho města
noc byla Otevřená
rozumíš mi viď
otevřená
velikou kudlou
všudypřítomná krev
a myslim 3 x za tu noc
za zdí na tmavym dvorku
nějaká ženská něco začala ječet
radši jsem šla pryč
a druhej nášleh
u vody pod světlama a nebem
všechno se roztřpytilo
a obloha byla najednou mnohem dál
tam pod tim vysokánskym stropem
jsem byla doma
seděla tam pár hodin
a volala tě volala
a nikde ani živáček
němý výkřiky pluly
vzduchem
plnej vzduch výkřiků
některý se rozbily na druhym břehu
o stromy
ale některýs musel…
volala jsem tě
kde jsi byl?
potřetí krev na bobku na schodech
nějakýho mostu
na periférii
začala jsem se bát všech těch světel
bílejch a žlutejch
toho nebe a vzduchu
a každý minuty
(každá minuta zapečená do olova
buchtičky a ta marmeláda
jako zastydlá krev)
a volala jsem tě
jinak než předtim
chtěla jsem abys mě tak neviděl
nechtěla jsem tě protože jsem pochopila
že nesmim
„takhle já“
chtěla jsem abys přišel jako anonymní anděl
k anonymní malý holce
abys mě držel
abys tam byl
všechno by bylo zase zpátky
i kdyby to nezmizelo
byla bych v bezpečí
volala jsem tě
nejvíc za ten den
volala jsem tě
a volala jsem tě
a prosila modlila slibovala
a věděla že mě musíš slyšet
i když mlčíš
pak se rozednilo
a já jsem utíkala
nikdy předtim jsem na tom místě nebyla
jezdil tam vlak
IV.
strašně jsem si přála
abys o mně věděl
nikdy jsem nemohla
ale když jsme byli spolu
často jsem moc chtěla
abys mě jenom pevně držel
sevřenou v objetí
a nechal mě vyplakat
dlouho
V.
leželi jsme nejtěsnějc u sebe
a ty ses zlobil
a já se kála
zavírals oči před mýma očima
a tvý ruce si braly
líbila jsem se ti
a o to víc jsem cejtila
všechny ty nedoteky
ne oči ne rty ne vlasy ne srdce
volala jsem tě
a nesměla už nahlas
protože nesměla připomínat dávno
nesměla říkat Mám tě…
protožes mi už nevěřil
dávala jsem ti
každej svůj záchvěv
volala přes stisknutý rty
otevřela se jinak celá
očima rukama dechem
celá
volala jsem tě
kde jsi byl?
VI.
v tom bytě bylo šero tikání hodin a vyčerpaný těla. měli mě všichni rádi, nevěděli, jak moc jsou cizí a všechny tyhle věci. já necejtila nic. já mrtvá. mysleli, že jsem nejvíc v pohodě. žádnej strach, stíhy, boje o moc. já jsem se jenom smála. před pár hodinama jsem o sobě chvíli nevěděla. šílenej hukot do stříbrný tmy, seš v pohodě? co ti je? co ti je? a já už nebyla – jen na pár minut, ale něco v mym vnímání se zásadně změnilo, jako bych zůstala někde strašně mimo. někde, kde jsem tě volala, protože tvý jméno bylo jediný slovo, na který jsem si dokázala vzpomenout.
volala jsem tě –
už nepřemejšlim jestli to slyšíš.
proč?
copak můžu jinak?
-
přišel do koupelny zrovna, když jsem si to odjela. začal mě líbat a mně to přišlo TAK nepochopitelný, jako kterákoli jiná LIDSKÁ činnost.cejtila jsem tu horkou stříbrnou tmu, milión věcí, ale to, co se odehrávalo v reálnym čase, se dělo stovky kilometrů od mě. opakoval, jak mě miluje, a moje jméno – vzpomněla jsem si, jak jsme se poprvé volali, ale nic jsem necejtila. bylo mi horko. slyšela jsem, jak se někdo snaží sám sebe přesvědčit, jak se snaží bejt ohromenej intenzitou, jak se mu dávám. ani si nevšimnul, že jsem MRTVÁ. začaly mi téct slzy, bylo mi ho líto, jak je slepej. a cizí. volala jsem tě, abys byl se mnou mezi těma lidma.
volala jsem tě a věděla jsem, že jsem tvoje. že kdybys mě teď viděl, zavrhneš mě úplně. nebo bys poznal, že tě nezrazuju? že nic nikomu nedávám?
poznal bys
že jsem mrtvá všem
kromě tebe:
volala jsem tě
kdes byl
kde?
|
|
Počet úprav: 3, naposledy upravil(a) 'NIN', 23.03.2004 15:32.
| Názory čtenářů |
23.03.2004 16:32
 stanislav
|
*** |
23.03.2004 16:35
 Diotima
|
Jo, to nevim! :-)) Znám tvý hodně hustý, hutný básně! Tak podle nich soudim... |
23.03.2004 16:42
 NIN
|
no ale ty byly napsaný rovnou tak krátký, jak jsi je viděla... nebo tam bylo fakt jen pár řádků navíc... tohle by se muselo fiknout víc, nevím o jiným způsobu hutnění
ale to až zadlouho, jestli vůbec |
23.03.2004 16:50
apatura iris
|
* |
23.03.2004 17:23
 Danny
|
.....*****
fakt síla |
23.03.2004 18:54
Hester
|
noc byla Otevřená
rozumíš mi viď
otevřená
velikou kudlou
někde, kde jsem tě volala, protože tvý jméno bylo jediný slovo, na který jsem si dokázala vzpomenout.
*****
|
23.03.2004 21:58
Ilona
|
Moc pěkná! :) |
24.03.2004 12:35
narvah
|
je to fakt dojemný :)
fakt nechápu, že tam nebyl, když si ho pořád tak volala...
je to teda fakt pěkný, to ti povim...*** * *** |
24.03.2004 14:39
 Humble
|
Silná káva *
P.S.: Neškrtej :o) |
24.03.2004 22:09
 Atalanta
|
!!!
Vic nez tatranku. |
25.03.2004 08:32
NIN
|
dík :) |
23.05.2008 14:53
jrr
|
Nejak jsem si na Tebe zase vzpomenul... Je to sileny, beha mi z toho mraz po zadech... strasne rad bych vedel, jestli a jak se mas, co delas, ... |
20.11.2008 19:57
narvah
|
já si an tě taky vzpomenul! co s tebou je, milá nin? |
|
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|